Umřel mi děda

Už je to měsíc a mně to stále nepřijde o nic méně skutečné, pochopitelné nebo bolestné. Svět, kde děda není jsem prostě nepřijala. Nedovedu se představit, že přijedu za babičkou a dědův gauč bude prázdný. Že už mu nikdy nic neřeknu, nerozesměju ho nebo, že spolu už nikdy nebudeme nesouhlasit. Prostě, že už nikdy nic. Že je konec.

Nikdy nezapomenu, jak jsem se to dozvěděla. Byla neděle a mamka mě tím telefonem vzbudila. Ještě v polospánku jsem jí vynadala, protože jsem myslela, že opakuje vtípek z předchozího dne, kdy mě vzbudila jen jako vtípek.

 

Nejhorší ráno

“Ráno ve čtvrt na osm nám umřel dědeček,” byla první věta, co jsem uslyšela. Bylo to strašně milosrdné. Dozvěděla jsem se to dřív, než jsem se stihla plně probudit, dřív než mi došlo, že mamka brečí a že je něco strašně špatně. Prostě jsem se probudila do úplně jiného života, než v jakém jsem večer usínala. Všechno bylo stejné, ale vlastně úplně jiné.

Když pomineme tu hroznou bolest, protože i když dědovi bylo necelých 89 let, stejně to bylo nečekané, cítila jsem strašný vděk. Proč? Protože přesně týden před tím než umřel, jsem u něj a u babičky po pár měsících byla a co víc, vzala jsem tam Cirounka. Děda jí měl strašně rád a pořád se na ní vyptával a chtěl, abych jí přivezla. Aniž bych to věděla, tak jsem mu vlastně splnila poslední přání. Měl z ní strašnou radost a já i babička jsme měly radost, že děda má radost.

 

Dědovy ruce

A najednou o týden později je všechno pryč a navždy jinak. Jedna z mých posledních vzpomínek na dědu, jsou jeho ruce. Děda celý život těžce pracoval a měl silné ruce s vystouplými klouby. Byly pro něj tak typické. Nikdy nezapomenu, jak Cirounek olizovala dědovi ruce a on jí hladil. Prostě dědovy ruce…

 

Nikdy mi nikdo takhle blízký neumřel a tak nevím, jak dlouho to bude trvat než to přestane bolet, být tak citlivé nebo kdy to přijmu. Ale v tuhle chvíli si to nedovedu představit. Nechci svět, kde děda není.

 

Pro dědu jen to nejlepší

Během příprav pohřbu, kterých jsme se my vnoučata neúčastnily, se ukázalo, že nikdo není schopný dát do hromady text rozloučení. A tak jsem byla požádána já, přece se psaním živím… Přijala jsem a napsala jsem takové rozloučení, jaké jsem si představovala. Řekla jsem všechno, co jsem chtěla, aby lidi o dědovi věděli a co mělo být vyzdviženo. Byla to velká zodpovědnost, nikdy jsem smuteční řeč nepsala, ale zároveň obrovská čest. Sice jsem to psala za celou rodinu, ale byly to moje slova, kterými jsem se loučila. Text se rodině líbil a byl schválený a já jsem dostala další nabídku. Několikrát jsem totiž poukazovala na to, že by se měl při obřadu s dědou rozloučit někdo jménem rodiny. Nelíbí se mi, když se loučí obřadník, který zesnulého ani neznal a vypráví o jeho životě, aniž by s ním kdy promluvil jediné slovo. Můj děda si zasloužil něco víc, to nejlepší.

 

Nebyla jsem vychovaná, abych byla srab

Rodina mě požádala, jestli tu smuteční řeč nechci na pohřbu přednést. Bylo to strašně těžké rozhodování. Na jedné straně jsem si nedovedla představit, jak mám přestat brečet a něco souvisle říct a na druhé straně bylo naprostě vnitřní přesvědčení, že si to děda zaslouží a že to mám být já.

Tohle mě vlastně nikdy nepřestane překvapovat. Nás vnoučat je osm, všichni jsme dospělí, děda měl tři děti a ty mají partnery… Mohl to být kdokoliv z nich a přesto všichni věděli, že to mám být já. A to i ti jedinci, kteří celý život proti mému vztahu s dědou bojovali a snažili se ho poškodit, ani ti nedokázali popřít tu prostou a jednoduchou pravdu, kterou jsem taky cítila: “Musím to být já.”

 

Hvězdné vnouče

Když jsem byla dítě, děda se mnou hrozně rád pyšnil. Byla jsem bystré, nebojácné dítě a děda mě brával s sebou na návštěvy a chlubil se. A tohle byla poslední příležitost, kdy se mnou mohl děda blýsknout. Teda za předpokladu, že to zvládnu.

Četla jsem si statistiky. Řečníci z řady rodiny se vyskytují minimálně, cca 1 pohřeb z 50. Je to totiž obrovský zápřah na nervy a běžně se před obřadem lidé hroutí, omdlívají a zvrací. Na řečníkovi stojí celý pohřeb, když to nezvládne, zničí celý pohřeb. Mohla jsem svému dědovi zničit celý pohřeb, udělat z něj frašku, znevážit to, mohla jsem všechno zničit. Přesto jsem to přijala. Absolutně jsem si nepřipouštěla jinou variantu, než že to zvládnu. Bála jsem se a přišlo mi to nemožné, ale neúspěch jsem si nepřipouštěla. Děda neměl rád sraby a přehnané citlivky. Nechtěla jsem ho zostudit tím, že bych tu výzvu odmítla a dovolila strachu, aby vyhrál.

 

Dědův pohřeb byl jeden z nejtěžších dnů v mém životě.