Tak to čumím…

Stane se vám někdy, že vám dojdou slova a jen čumíte? To se mi stalo před pár dny. Koukala jsem totiž na výpověď z práce…

 

Před necelými třemi měsíci jsem nastoupila do nové práce, fakt akutně jsem jí potřebovala, takže:

• 2 měsíce jsem dojížděla z Brna do Prahy – vstávala jsem ve 4:00 a vracela se kolem 21:30
• nakonec jsem se přestěhovala z Brna do Prahy, kterou absolutně nesnáším
• dělala jsem práci, na kterou jsem překvalifikovaná
• užívala jsem si super kolektiv, který mi bude hodně chybět
• hádala se s M, kterému ta práce hrozně vadila

 

Za celou dobu práce jsem neslyšela jedinou výtku a na veškeré mé výstupy mi nadřízený říkal, že jsou super. Neměla jsem jediný konflikt a moje zkušebka tak poklidně ubíhala.

Až do včerejška.

Sešli jsme se se šéfem na pravidelnou schůzku, mezi čtyřma očima, kterou měl s každým členem týmu, co 2 týdny. “Aby se včas pochytily případné problém a včas se narovnaly”.

Byla jsem trochu nervózní. Po dlouhých debatách v týmu jsme se totiž tento týden rozhodli všichni podat stížnost na jednoho kolegu. Dělal nám problémy, nepracoval, všechny jeho výstupy byly špatně a my je museli opravovat, a firmu už přišel na téměř 2 miliony škody. Už nám došla trpělivost a mně obzvlášť, protože dělal na pozici, které jsem se roky věnovala, takže mě jeho chyby skutečně bily do očí.

Mrzelo mě, že s tím musím začít zrovna v den, kdy jsme šéfovi přáli k narozeninám, ale nedalo se svítit.

 

Schůzka začala úplně normálně, šéf se na mě usmíval a já si přišla o to provinileji, že to budu vytahovat zrovna dneska.

Začal tím, že mi za pár dní skončí zkušebka. Projelo mi hlavou, že po mně bude chtít taky vymýšlení KPI a rychle jsem přemýšlela, jaké bych si mohla dát. Ovšem další slova, mě naprosto uzemnila. “Rozhodli jsme se to ukončit”.

 

WTF?

 

Nebylo třeba dlouhého přemýšlení, abych věděla odkud vítr fouká. Odpověděla jsem, že tomu nerozumím, vždyť byl s mými výstupy vždy spokojen a nikdy jsem nedostala žádnou výtku. Jeho odpověď jen potvrdila moje podezření: “Jsi ve zkušebce.”

On totiž žádný důvod neměl.

Díky tomu, že si tam držel onoho neschopného kolegu (z důvodů, o kterých se můžeme jen dohadovat), firma naprosto podělala kampaň za několik milionů. Pod jeho vedením je naprosto vyhodila z okna. Majitelé zuřili a on musel na kobereček. Židle se pod ním začala houpat a on musel rychle vykázat akci a najít “viníka”.
Vybral si mě.
Byla jsem ve zkušebce.
Ideální cíl.

 

Co na tom, že od začátku jsem poukazovala na chyby v kampani, dodaný vizuál jsem označila za nepoužitelný a všechny texty jsme museli přepisovat, přičemž on mi je zpětně přepsal, tak jak chtěl?

 

Obětoval mě bez mrknutí oka a bez slova vysvětlení.

 

Když pomineme, že mi tím vznikl zásadní existenční problém, tak to bylo vlastně hrozně hezké. Všichni kolegové byli totiž opravdu vytočení. Kolega, který nikdy nemluví sprostě o něm prohlásil, že je to debil, kolega, o kterém jsem si myslela, že se neumí naštvat byl rudý vzteky, kolegyně málem brečela, druhá se se mnou loučila doslova se slzami v očích a další mi zavolala…

 

Byla jsem už osmá, kterou vyhodil bez varování, když sám udělal nějaký průser. Zafungovala jsem jako obětní beránek. Do určité míry je to směšné, beránek je to poslední zvířátko na světe, ke kterému bych šla přirovnat.

Pozitivní na tom je, že M. to udělalo opravdu velkou radost. Strašně ho moje práce vytáčela, a i když mi projevil soucit a podporu, kterou mě fakt potěšil, nedalo se nezaznamenat, že se jeho nálada zlepšila o 200 %. Ráda dělám lidem radost. 😀

Možná bych měla být naštvaná, ale on měl fakt upřímnou radost, za to se nedá zlobit…

Snažím se nebrat si to z té špatné stránky, jako že jsem v Praze, vypadl mi příjem, který jsem zásadně potřebovala a celý můj život je tak trochu v troskách z více důvodů.

Ale soustředím se na to, že:

• už nepracuju v korporátu
• všichni mě měli fakt rádi
• všichni si myslí, že jsem fakt dobrá – což jsem, jen se neumím moc prodat

 

Takže bych to tu viděla na menší reality show 🙂

Určíme si cíle, tedy čeho chci po pracovní stránce dosáhnout a moji cestu za tím.

 

Upřímně nevím jestli za to může plánovaná cesta do Itálie příští týden, M.:“buď v klidu, nestresuj se, to zvládneme” <3 nebo to, že snídaňo-obědvám pizzu a bílé víno, ale úplně cítím, jak se mě zmocňuje má oblíbená bezstarostnost.

 

Dobrodružství volá…