antea.blog.cz

Stačilo mi!

Nedávno ráno, zatímco jsem vybalovala pult, jsem dospěla k závažnému rozhodnutí. Dodělám si školu!
Před pár dny mi bylo už druhý den fakt blbě a celý den jsem strávila úvahami, zda jít do práce nebo ne.

Na konec jsem šla a čekal mne naprosto příšerný den a zablokovaná záda… Přemýšlela jsem. Přestat pracovat sice moc nebudu, i když se vrátím do školy a rozvrh si budu muset smrsknout do jednoho dne (ale to jde, už jsem to tak jednou měla), ale i kdybych měla udělat jen jeden další semestr a pak zase přerušit, stejně budu o krok blíže titulu. A představa, že alespoň jeden den v týdnu nebudu ubohá prodavačka salámů, na kterou si každý otvírá hubu (vážně, čím větší debil, tím víc si dovoluje) a budu zase studentkou, které lidé s tituly PhDr., CSc., Doc., Prof., apod. říkají kolegyně, je dokonalá.
Budu chráněná statusem studenta, takže i když ztratím práci, nebudu muset na pracák a mít z toho nervy.
Status studentky VŠ jsem už dávno přestala vnímat, jako, že jsem někdo (tak jsem to měla na své první VŠ a byla to vážně krásná doba), ale pokud jednou budu mít titul, jsem přesvědčená, že se mi ten pocit zase vrátí.
Stále ještě nevím, jakým směrem se v životě vydat. Zajímá mě žurnalistika, učitelství, sociologie, psychologie, grafika a marketing… ale snad jednou najdu práci, která vše propojí (že by to byla práce v reklamní agentuře?)
Zatím je plán takový: dodělat češtinu, pak pedagog. minimum a jít učit. Ne, že bych trpěla nějakou láskou k těm drzým spratkům, kteří obvykle tvoří 90% tříd, či chtěla zachraňovat naše budoucí generace. Ale líbí se mi pracovní náplň učitele, pracovní doba a samozřejmě dovolená. Navíc plat také není k zahození. Učit bych začala klidně hned. Bohužel k tomu ale potřebuju ten titul a pedagogické minimum. Je přede mnou ještě hodně práce, ale hrůzo-zaměstnání, kterými procházím mi dávají sílu vydržet. Resp. manuální práci natolik nesnáším, že se raději poperu se zkouškami ze staroslověnštiny, morfologie, lexikologie, stylistiky apod. a zajistím tak, aby mi tyto profese už nehrozily.
K tomuto bodu jsem se dostala po necelých čtyřech měsících práce, bez vyhlídek na zlepšení.
Stačilo mi! Potřebuju mít prostě pocit, že má to, co dělám, smysl.
Howgh!
Únor 2015

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.