Osobně o sobě

Můj postoj ke COVIDu

Už dlouho sleduji na FB svých přátel jejich hrdinské fotky, kterých ukazují píchanečky po vakcínách a vybízejí všechny ostatní, ať nejsou sobci a také přispějí k záchraně světa. Covid je s námi už asi dva roky a já jsem za celou tu dobu nikdy veřejně nevyjádřila svůj postoj. Bylo to proto, že jsem si chtěla být jistá, že je finální a že si za ním stojím na 100 %. Takže jsem tým antivax nebo provax, jaký je můj postoj k COVIDu?

 

Já jsem covid tým “používej mozek!

 

Covid považuji za obchod se strachem. Můj postoj k covidu je strašně jednoduchý. Nepopírám, že je tu vir, který způsobuje nemoc, která v určitých případech může skončit i smrtí, ale to i chřipka. Jsem přesvědčená, že osoby, které mají problematický zdravotní stav. Ať už jsou vážně nemocní, obézní, staří nebo jinak rizikové skupiny, mají být rozumní  a nechat se naočkovat. Ne kvůli ostatním, ale kvůli sobě, ať mají alespoň šanci, že se vyhnou těžkému průběhu až onemocní (za předpokladu, že vakcína funguje). A on nakonec onemocní skoro každý. Na druhou stranu si ale myslím, že pokud je člověk mladý a zdravý, tak je možnost těžkého průběhu natolik málo pravděpodobná, že je očkování hloupost a naprosto zbytečný zásah do organizmu. Stále se neví, jaké účinky může vakcína mít v horizontu desítek let. Plně se ztotožňuji s názorem Karla Janečka.

 

Já a můj postoj ke covidu

Můj postoj ke covidu je vlažný. Nebojím se, ale mám respekt. Sama očkovaná nejsem a covid jsem dvakrát prodělala. Ani jednou nebyl bezpříznakový. Jsem astmatička a alergička a v obou případech mi bylo několik dní více či méně zle. Ale nic, co by se nedalo vydržet. Jen mi to pak vždy na pár týdnů rozházelo astma, takže si vždy nějakou dobu uvědomuji, že ho mám. Normálně jsem totiž bezpříznakový astmatik.

Znám to, ale i z druhé strany. Ještě to není ani měsíc, co mi málem umřela covid pozitivní osoba, člen nejbližší rodiny. Ne na covid. Ale má autoimunitní onemocnění, které covid silně zhoršil a přidal se k tomu zápal plic. Ne covidový, obyčejný bakteriální zápal plic. Nesouviselo to spolu, byla to blbá náhoda, ale málem ji to stálo život. Svoji covid karanténu jsem dokončovala u ní. Nebylo mi ještě moc dobře, ale byla jsem jediná, kdo ji mohl ošetřovat. Bylo to náročné, jak po fyzické, tak po psychické stránce.

 

Chce to změnu

Když vše dobře dopadlo, uvědomila jsem si, že už toho všeho mám dost. Mám po krk omezení, která jsou stejně k ničemu, když je polovina lidí nedodržuje a hlavně dokud se většina populace nepromoří, tak budeme omezovaní neustále, protože covid nikdy nezmizí a my se s ním musíme naučit žít. Vytáčí mě hlupáci, co dokola bečí, jak se musí všichni naočkovat, protože jinak všichni umřeme a stejně tak mě štvou pitomci, kteří se nenechají naočkovat ani za živého boha, protože prostě ne. Děsně mě štve neuznávání protilátek po prodělání covidu. Co je to za nesmysl, znávat jen protilátky uměle vyvolané? A za do nebe volající idiocii považuji netestování očkovaných. Proboha, vždyť už se obecně ví, že očkovaní se mohou nejenom nakazit sami, ale mohou samozřejmě i nakazit ostatní!

 

Končím! Končím se strachem, končím s diskuzemi, kočím se sledováním zkreslených a zmanipulovaných zpráv (ale ty už nesleduju delší dobu). Rozhodla jsem se jednat a udělat si vlastní názor. Nastoupila jsem jako dobrovolnice na covid oddělení. Nejsem očkovaná a budu se starat přímo o covid pozitivní pacienty. Nevím, co od toho čekat. Můj obvyklý postoj k nemocnici je ten, že se od ní snažím být, co nejdál. Navíc mám problémy se zády, takže určitě nezvládnu pacienty převalovat… Ale mám čas a chuť to zkusit a v nemocnici jsou (zřejmě) natolik zoufalí, že mě vzali.

 

Covidové dobrodružství

Rozhodla jsem se psát si zápisky – Covidové dobrodružství. Ne, abych machrovala, ale abych podala svědectví o tom, jak to v zákulisí skutečně chodí. Chci zjistit, jaká je pravda a ráda se o ni podělím i s vámi.

 

A poznámka na závěr. Pokud onemocním covidem, ať při práci v nemocnici nebo v běžném životě, očekávám, že se o mně naše zdravotnictví postará. Ne proto, že dobrovolničím v nemocnici. Ale proto, že jsem občan ČR, roky si platím zdravotní pojištění a za svoje peníze očekávám služby. Tak to v ekonomice totiž klasicky funguje. K doktorům chodím minimálně, takže zatím jen pořád platím. Když bude potřeba chci dostat, za co jsem si zaplatila a nehodlám se nikomu omlouvat za zatěžování zdravotnictví.

 

Co musí člověk udělat, aby se mohl stát dobrovolníkem v nemocnici se dozvíte v dalším článku 🙂 Když mi dáte lajk a budete odebírat moji FB stránku, uděláte mi velkou radost a navíc vám další články neutečou.

2 komentáře

  • Blogerka Klárka

    Upřímně když jsem na tento článek klikala, měla jsem trochu strach, co na mě vyběhne. Jestli půjde o další vzlykání a propagace očkování. Ale jsen mile překvapená. V podstatě jsi naprosto přesně vyjádřila i můj názor. Lidský, vlastní, nevnucený. Děkuju! ❤

    • Antea

      Děkuji. 🙂 Mně travalo hodně dlouho než jsem si udělala názor, za kterým si budu stát. Jsem moc ráda, že to vidíš stejně jako já 🙂

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.