Osobně o sobě

Kňourám

Tak mám za sebou zase jeden den z kategorie úžasných…

Vše začalo, když jsem se hned ráno přiotrávila jídlem. Resp. jídlem jsem se přiotrávila asi už večer, ale následky se dostavily až ráno. V práci. Pravidelné návštěvy záchoda a pevně sevřené rty, abych nezačala zvracet trvaly několik hodin. Začala jsem se třást, byla mi zima, točila se mi hlava a začala jsem usínat a měla jsem směnu do desíti večer. Směnu se mi nakonec podařilo zkrátit o dvě hodiny, takže jsem v práci strávila “pouhých dvanáct hodin”.

Když došel nakonec matroš, který bych ještě mohla vyloučit začalo se uklidňovat i zažívání a po několika hodinách se mi podařilo sebrat se natolik, že jsem si dokázala po chodbě dojít pro vodu a neomdlít.

Nedovedete si představit, jak se mi třásly nohy a ruka ve které jsem držela skleničku. Celou dobu dobu jsem si psala s máti, budiž jí za to dík, dost mi to pomáhalo. Projevovala péči a starostlivost a to já ráda, když se o mě někdo stará. VBmu jsem sice  napsala taky, ale už byl asi v práci a navíc to moc neřešil, protože ví, že jsem hypochondr. To ví sice máti taky, ale taky ví, že už odmalička problémy tohoto typu těžce snáším a hodně mě nervují. (Jsem typ člověka,který když po hodinách odmítání připustí, že bude fakt zvracet, tak stráví 2 hodiny koukáním do mísy než se odhodlá a skutečně začne…)

Ale, nemám právo vyžadovat VBho starostlivost, péči, něhu, soucit ani cokoliv dalšího, protože jsem se rozešli. Z mojí naší snahy o “my” se stalo “já” a “on”.

Víte, pořád se snažím naši situaci napasovat na situaci, kterou prožívá se svým Bejvalým Pražský poděs, ale copak to jde? Líbá mě někdo na krku, snaží se se mnou si někdo povídat, snaží se někdo mi prokazovat něhu….? Svým způsobem ano, u nás “jeho” a “mě” pořád frčí obětí, i když nejspíš jen kvůli mému dezolátnímu stavu. Ale to má Poděs taky (to objetí, ne nervy v prdeli) a navíc má i líbání na krku a cucfleky… (Ano, připouštím bledou závist.)

Takže už to vypadalo, že hrdinkou dne bude máti. Já odpočítávala i nadále odpočítávala dny do doby, kdy mi konečně skončí práce – ve středu, kdy budu mít po kadeřnici – čtvrtek a kdy konečně přijedu na Vesnici (domu?) – čtvrtek nebo pátek… Měla jsem trochu plán a trochu představu o budoucnosti, jak vzácné v posledních měsících.

Minimálně jsem alespoň přibližně věděla kde budu. Byla jsem máti vděčná, po dlouhé době jsem zase měla pocit, že mám mamku, dokonce jsem jí po práci i zavolala, že si chci povídat…

 

Tu chuť jsem měla až do doby než mi oznámila ať se nezlobím, ať klidně přijedu, ale že jí budu muset zaplatit až přijde vyúčtování vše co bude spotřebováno navíc, protože ona tři lidi prostě neutáhne. Divím se, že to hlasité klap se kterým mi sklaplo neslyšela půlka Brna. (A to, že její přítel tam stráví více času než já, to je v pohodě, já to za něj přece zatáhnu…)

Víte, já nechci, aby mě živila a pokud je to nutné, tak bych jí nějaké peníze za to, že tam budu dala, jenže její představa, ze které se vyklube 100-300 Kč za den je šílená.

Za co platit takové peníze? Že se můžu vyspat ve společném pokoji s bráchou, který neotevře okno, takže já nebudu moc celou noc usnout a ráno mi bude zle? Za to, že půlka mého psacího stolu je zastavěná jejich krámy, které odmítají sundat? Nic víc tam nemám k užívání kromě trochy prostoru na věci, které jsem si neodstěhovala.

Takže, co mi chce naúčtovat?! Dennodenní dávky o každý kousek jídla, který budu mít tu drzost chtít si uvařit (nejedná se o to jídlo, to si koupím, ale o tu spotřebu elektriky, kterou si vyžádá půlhodinové vaření brambor). Nebo snad má takovou cenu prádlo, které mi nebude chtít vyprat a pokud ano budu to mít neustále na talíři, protože nepolezu vděčností po zemi..?

Takže tímto mé plány a představy, které jsem měla a o kterých matka věděla vzaly definitivně za své. Připouštím, bylo mi do breku. Zrovna jsem psala VBmu, že se teda na Vesnici zdržím jen na tak dlouho abych si pohladila Matýska, když mi zrovna volal, zvedla jsem to a hned jsem mu to líčila. Možná je to hloupé, ale žila jsem s ním dva roky a takové pouto se nedá zpřetrhat naráz. Shodli jsme se, že je matka na hlavu. K tomu se totiž váže jedna platící historka, která to dokazuje, ale o ní asi nikdy, už takhle je ten článek dost ponižující.)

VB si to vyslechl, pokusil se mě trochu uklidnit. A musel končit protože přijel domů a vítal ho Matýsek…

A tohle byl zase jeden z těch momentů, kdy jsem si uvědomila, jak moc sama jsem a může za to on. Ne za to, že na mě neměl čas, jak už jsem říkala, nechodíme spolu, takže nemám právo aby se mě to dotýkalo a být na něj naštvaná. Subjektivně ano, objektivně ne… Takže držím zobák a dělám, že jsem v pohodě, protože to že nejsem je můj problém ne jeho, on přece nic neudělal.

VBho provinění spočívá v tom, že dokud jsme spolu nezačali chodit, tak jsem byla samotář, co nikoho nepotřeboval a nejlíp mu bylo samotnému. Až on mi ukázal, že mě může mít někdo rád, takovou jaká jsem (teda to jsem si myslela až do doby než jsem dostala kopačky právě kvůli tomu jaká jsem). Takže v podstatě v momentě, kdy jsem připustila potřebu někoho kdo mě má rád, jsem zůstala sama a to že úplně. (částečně mám jen bráchu)

Takže paráda, mám tři týdny volna a nejmenší tušení co dělat, protože moje plány leží v prachu.

 

Pokud někomu vrtá hlavou proč to píšu sem, tak proto že u sebe nemám svůj deník. Deník je na Vesnici, kde si jej nikdo nedovolí  otevřít, jenže já jsem v Brně cca 150 km od něj, kde by si jej otevřít dovolily. Není domov, není deník. A co dělat když není deník? Psát blog! Ale není to to pravé, přece jen tady 100% být upřímná nemůžu…

Takže celý dnešní den můžeme uzavřít tak, že jsem měkká, slaboch, blbá, důvěřivá naivka… celkově vzato ubožák… (tyhle vlastnosti mají podle mých měřítek ubožáci, smutné je, že jsem se stala jedním z nich)

Já si vždy říkám, že každý kopanec od života, který dostanu je svým způsobem dobrý, že se snad konečně zbavím té zatracené naivity, ale ani poslední rok zjevně nebyl dost, aby to ze mě dokázal vytřískat. Zase tolik prostoru na to, aby mi život ukázal jaký jsem důvěřivý a (nenávidím to slovo) bezelstný, idiot už nezbývá, tak kdy se konečně sakra změním?!!

 

Pozn na závěr (stejně ten článek nejspíš buď nezveřejním nebo nakonec smažu).

Zamyšlení: Co by se stalo, kdybych umřela? Vůbec nic! Matka by byla chvíli smutná, VB by byl chvíli smutný, Matýsek by po mě možná párkrát štěknul a i brácha by časem zapomněl… Tak proč se sakra obtěžovat s životem? Mám všeho dost…

3 komentáře

    • Antea

      To záleží na tom, jak jsi flexibilní 😀 Já ve čtvrtek odjíždím a zítra budu v práci 14 hodin (už mi to leze na mozek 🙂 ) Vím, že se určitě nevrátím déle než začátkem září, ale co bude mezi tím moc netuším 🙂 Takže můžeme předběžně to září, s tím, že to případně posunem dopředu?
      Asi je hodně vidět, že nejsem moc zvyklá domlouvat schůzky, co? 😀

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.