Když se jedny dveře zavřou…

Nevěřím na smůlu, opravdu ne. Ale poslední týden mou vírounevírou celkem otřásl. Minulou středu jsem měla bouračku a tím to bohužel neskončilo.

Jedu si tak domů z práce, když to do mě z ničeho nic napálí týpek. Byla jsem v absolutním šoku protože se mi okamžitě vybavila moje lednová bouračka, kdy moje auto po střetu se stromem skončilo na vrakovišti. Netrvalo ale dlouho a chlap šlápl na plyn a zatímco já v autě vytáčela policajty (na tři pokusy, protože jsem byla v šoku) začínal mizet v dáli. Když jsem viděla, jak mě prudkou myškou objel a došlo mi, že fakt neplánuje zastavit a já zůstanu na škodu i šok sama.

Nesnáším grázly.

Nesnáším je tak moc, že jsem donutila mozek na chvíli se probrat ze šoku a pusu, aby opakovala nahlas značku auta.

Když to policajtka zvedla, musela být ze mě asi trochu nesvá.

“Srazil mě chlap, ujel, nechal mě tu a SPZ.”

Netušila jsem, jestli jsem SPZ zopakovala správně, ale věděla jsem, že jsem udělala, co jsem mohla.

Do hodiny přijeli další policisté a než během hodiny sepsali papíry, já se vyhrabala ze šoku. Když se pak ukázalo, že jsem si SPZ zapamatovala správně a oni mi přinesli fotku chlapa k identifikaci, dokázala jsem se dokonce už i usmát.

Následující den mě ale smích přešel. Celý den mě hodně bolela hlava, tak jsem se rozhodla, že navečer pro klid duše navštívím pohotovost. Moc klidu mi to nepřineslo. Po skoro třech hodinách čekání doktor zkonstatoval, že mám rozšířené zorničky a po rentgenu, že mám nejspíš zlomený krční obratel. Byla jsem zralá na mrtvici.

Na pohotovosti

Naštěstí další doktor zlomený obratel vyloučil a zorničky prý jsou ok. S obratlem mě moc nepřesvědčili, protože místo bylo bolestivé i na dotek, ale zorničkám jsem věřila. Pečlivě jsem je před zrcadlem zkontrolovalal a přišly mi normální.

Vyfasovala jsem límec, příkaz dodržovat mentální klid a omezit počítač a čtení.

První dny jsem to poctivě dodržovala, což mi nedělalo ani moc problém. Jakmile jsem se na delší dobu soustředěně zadívala na obrazovku, začalo se mi dělat špatně a třeštit mi hlava. Což se mi ostatně děje i teď. Jenže události, které pak následovaly mě prostě za tu klávesnici přinutily sednou.

 

Týden na homeoffice

O pár dní později přišel čas jet do kanceláře. V neděli ráno jsem teda napsala šéfovi, že jsem po bouračce, mám límec a potřebuji tento týden pracovat z domu.

Bez reakce.

Bylo mi to divný, ale brala jsem to tak, že je asi na dovolené. I když jsem si říkala, že alespoň zprávu, jestli jsem ok, by napsat mohl.

V pondělí, jsem tedy napsala kolegyni, že jsem tento týden doma a pomalu jsem začala pracovat.

Přes den jsem to tak pošušňávala s mnoha pauzami, ale šlo to.

Večer byla konečně první noc, kdy jsem si na spaní mohla sundat límec, tak jsem se těšila, jak malá, že se konečně pořádně vyspím. Neumím totiž ty fixační límce správně nosit a dusím se v nich.

 

Na dobrou noc!

V noci jsem před spaním zjistila, že už asi neumím spát ani bez límce. Nemohla jsem najít správnou polohu, pořád mě polštář hrozně tlačil do hlavy a trvalo věčnost než jsem usnula.

 

Myslela jsem, že uplynula jen chvilička, ale ve skutečnosti mě pípnutí Whatsappu probudilo až po dvou hodinách spánku. Rozespale jsem hrábla po telefonu, kdo ví co se zase děje, ale během minuty jsem byla vzhůru na 200 %.

“Dobrý den,
rozhodnul jsem se ukončit s Vámi spolupráci dneškem. Vše co máte rozpracované a report za tento měsíc, co jste udělala mi pošlete na můj mail, ať se domluvíme na penězích, děkuji. Pokud by vás zajímalo, proč jsem se tak rozhodnul klidně zavolejte. Jinak se mějte hezky.”

Bylo přesně 23:38, když mi můj šéf, který mi ještě minulý týden vykládal, jak mi chce svěřit kompletní správu obsahu firmy a přidat další značky, dal padáka.

WTF?

Okamžitě jsem volala zpátky, protože jsem viděla, že je online.

Nezvedl to, prý se nemám zlobit, ale teď už telefony nezvedá. (Hlavně, že výpovědi bez uvedení důvodu ano.)

Zítra si prý můžeme zavolat.

 

Zítra je dneska.

Volala jsem ráno v osm. Bez odpovědi.
Volala jsem ráno v devět. Vytípnuto s tím, že mi zavolá, jak bude mít prostor.
Ve čtyři jsem to zkusila znovu, ale opět nezvedl.

Teď je po půl páté, ale ještě si prostor nenašel.

 

Nevím, poslední dobou začínám mít pocit, že lidi jsou naprostí ubožáci.
Nevím o žádné chybě, kterou bych udělala.
Vím, že jsme na jeho žádost byly domluvení na dvouměsíční výpovědní lhůtě. (Kterou nedodržel, ale nemám papír.)
Nevím, co se stalo.
Vím, že je mi z toho na blití. Třeští mi hlava a mentální klid teď moc dodržovat nedokážu. Ze dne na den mi vypadl největší klient, který mi ještě neproplatil fakturu za minulý měsíc a s tou za tento bude evidentně dělat potíže.

 

Jsem zralá na sesypání, ale odmítám se vzdát. Mám další klienty, kteří mi pokryjí nezbytné výdaje, když se pořádně uskromním. A hlavně! Kdykoliv se něco takového stalo, objevilo se něco ještě lepšího. Na začátku roku se mi totiž stalo něco podobného a já nemůžu uvěřit, že je to tu znovu a já opět zoufale opakuju – vždyť jsem neměla jediný konflikt, jedinou výtku, naopak mě chválili…

Ale, i když jsem si to nedovedla představit, objevilo se něco ještě lepšího. A stejně tak teď si absolutně nedokážu představit, co dál a co ještě lepšího by se mohlo objevit.
Ale objeví se. Vím to.
Protože, i když je dnes slušnost spíše přítěží, já jsem ráda, že se na sebe můžu v klidu podívat do zrcadla a nemusím si ublinknout. Nevím, jak tohle udělá můj bývalý šéf, co nemá ani koule, aby mi zvedl telefon a řekl mi, proč mě podrazil.