Osobně o sobě

Jak se stát dobrovolníkem v nemocnici

Je vám líto zdravotníků, kteří jsou teď zasekaní v práci až po uši a přemýšlíte, že byste pomohli? Já jsem do toho šla a jestli máte chuť a čas, řeknu vám, co je potřeba udělat. Nemusíte se bát, že by vás odmítli. Každý může být dobrovolník. Teď už jsou tak zoufalí, že berou všechny. I mně… 🙂

Nepatřím k lidem, kteří by v některé z pandemických vln, posílali zdravotníkům dobroty nebo tleskali z oken. Podle mě “jen” plnili svoji práci, tak jako miliony dalších lidí, kterým za to také nikdo netleská. Když jsem zjistila, že nemocnice zase kolabují a hledají dobrovolníky, rozhodla jsem se do toho jít. Ne proto, abych si hrála na hrdinku a spasitelku, ale proto:

  • mám práci, která je časově flexibilní a můžu ji dělat kdykoliv a kdekoliv
  • mám čas
  • potřebuju zaměstnat hlavu
  • mám spoustu volného času
  • ráda se učím něco nového
  • v dětství jsem chtěla být doktorka
  • nedávno jsem prodělala covid, takže bych měla být imunní
  • potřebuju se vyjezdit a nemocnice je od mého bydliště 75 km
  • chci se podívat do zákulisí – kdo tam skutečně leží, jak to funguje… jaká je pravda
  • potřebuju interakci s lidmi
  • potřebuju dělat něco smysluplného
  • ráda si trochu vylepší karmu
  • a asi ještě jeden důvod

Jak se stát dobrovolníkem

Zjistila jsem, že stát se dobrovolníkem je dost jednoduché. Buď můžete zavolat konkrétní nemocnici a zeptat se, jestli někoho potřebují. Nebo se můžete mrknout na speciální stránky Červeného kříže a vstoupit do dobrovolnické zálohy. K ničemu vás to nezavazuje, ale získáte přehled koho, které nemocnice shánějí a můžete se snadno registrovat. Navíc tam můžete absolvovat jednodenní kurz Základy moderního ošetřovatelství, který je potřeba, abyste v nemocnici mohli pomáhat. Pokud máte zájem, můžete absolvovat ještě kurz Moderní ošetřovatelství v praxi a upřímně právě kurzy, možnost naučit se něco nového a touha po dobrodružství byly mými primárními důvody, proč jsem do dobrovolničení šla.

 

Moje cesta

Já jsem se stala dobrovolníkem tak, že jsem využila obě dvě možnosti. Zaregistrovala jsem se do dobrovolnické zálohy, ale zároveň jsem telefonicky oslovila vybranou nemocnici, protože jsem potřebovala do jedné konkrétní. Proč jsem si vybrala zrovna tuhle nemocnici, Vám neřeknu, ale je za tím, ten poslední “ještě jeden důvod”, který jsem jmenovala. Zavolala jsem tam, staniční sestra měla radost, že chci být dobrovolník v nemocnici a hned se zeptala, kdy můžu nastoupit. Ideálně hne druhý den. To jsem nestíhala, tak jsem se domluvily až ten další. Přijela jsem do nemocnice a vůbec jsem netušila, co mě čeká. Navíc jsem v téhle nemocnici v životě nebyla, ani v tom městě. Ještě během telefonu, jsem se ptala jestli nevadí, že jsem v nemocnici v životě nedělala a že nejsem očkovaná. Ani jedno nebyl problém. Myslela, jsem, že zdravotníci budou na neočkované naštvaní, ale zjevně jsou mezi nimi tací, kteří jsou schopni jednoduchých počtů:

1 prodělaný covid bez potíží + 1 prodělaný covid bez potíží = očkování není potřeba

Ráno jsem vstala v 5 hodin. Směny začínají od 6:00 a dobrovolník z Brna těžký život má. Ale říkala jsem si, že na sedmou hodinu to bude stačit. Nemocnice je ode mě 75km a já začala řídit teprve letos, tak jsem chtěla mít rezervu. Nakonec jsem dorazila v 7:30, ještě, že jsme byly domluvené na ráno a ne na konkrétní čas! Ráno mě totiž venku přivítala chumelenice. Moje první chumelenice za volantem. V totální tmě. V Brně. Prostě řidičova noční můra. Ale alespoň jsem se cestou neztratila. Byla jsem z toho tak podělaná, že jsem jela tak pomalu, že jsem stihla i reagovat na pokyny navigace. Aneb, všechno zlé je pro něco dobré 😀

 

Dobrovolník v nemocnici

V nemocnici to šlo celkem rychle. Když nepočítáte čas, který jsem strávila blouděním, protože, to jsem prostě já… Staniční sestra se mnou hned uzavřela smlouvu. Byla jsem přijata jako pomocná síla na covid gynekologii. Tedy původní oddělení gynekologie, které je přeměněné na covidové. Nafasovala jsem oblečení. Dvě bílá trička a dvoje bílé kalhoty. Kalhoty jsem stihla cestou od auta do bytu (asi 30m) od něčeho zapráskat, takže je můžu rovnou vyprat. Navíc jsem zjistila, že bych se do nich vešla dvakrát, takže mi je budou muset vyměnit. Fakt vypadám, takhle tlustě?! Vím, že jsme přibrala, ale tohle je fakt moc…:D

Po nafasování školení jsem byla na BOZP. Tyhle přednášky nenávidím. Ať jste dobrovolník v nemocnici, nebo pracujete ve firmě, pořád je to, to samé dokola. Dozvěděla jsem se, že v nemocnici mají dva druhy hasicích přístrojů. Pěnový a CO2. Pěnové jsou menší a lehčí a jsou umístěny na zdech ve výšce 1,5 m. CO2 jsou větší a těžší, takže jsou zajištěné na podlahách u zdi. A když bude chtít hasicí přístroj použít musíme vytáhnout pojistku. Koho do těch nemocnic sakra berou, když tohle musí zdůraznit… Chápu, že jsou zoufalí a berou, co přijde. Já jsem důkaz. Ale vytáhnout pojistku, to jako vážně?

Pak jsem šla na personální podepsat smlouvu. A dostala žádanku na odběr krve. Přece jenom musí ověřit jestli jsem zdravotně nezávadná. Tak alespoň něco. Teď mám bebínko, ale fajn pocit, že jsem cedila krev pro dobrou věc. To bylo pro první den všechno. Až budou výsledky krve, čeká mě ještě vstupní prohlídka, ale to už budu nejspíš pracovat. Dneska ještě musím dát vědět vrchní sestře, kdy si dám první směnu.  až budu zase v nemocnici, musím si ještě nechat vyřídit parkovací kartu a kartu do kantýny. Nevím, jestli se mi chce snášet nemocniční stravu, ale schválně jestli je ještě tak strašná, jak si ji pamatuju.  A když už do toho jdu, tak se vším všudy.

 

Co za to dostanu

Kromě dobrého pocitu, že jsem dobrovolník, což je můj hlavní motiv, tak dostanu i peníze. A když se podíváte na hodinovou mzdu, tak vám asi bude jasné, že pro peníze tohle fakt nedělám. Moje dobrovolnická odměna je 130 Kč/hod. Uklízečka má prý 90 Kč/h a saniťák 110 Kč/h. Tohle považuju za otřesné. Ne kvůli sobě. Já budu ráda, když mi to zaplatí benzín a budu mít kapesné. Původně, když jsem nad dobrovolničením uvažovala, mě ani nenapadlo, že by to bylo placené, takže tohle beru jako milý bonus. Ale jsem z těch částek hodně otřesená. Chápete, že někdo musí vyžít s platem 110 Kč hrubého za hodinu? Když řeším svoje OSVČ zakázky, tak moje hodinovka začíná na 400 Kč za hodinu. A to sedím pěkně doma nebo v kanceláři, mám tam teplíčko, ovoce, čaje atd. Netušila jsem, že jsou platy ve zdravotnictví tak špatné. Chápu, že je to asi jak u koho. Nedávno jsem viděla inzerát na zubaře za 100 000 Kč měsíčně. A nevím kolik mají opravdové zdravotní sestry, ale je to dost bída. Zdravotnictví potřebuje brigádníky a brigádníci potřebují práci. Řešení se zdá být jasné. Jenže, když si v obchoďáky vyděláte 150 Kč/h, tak je volba brigádníků dost jasná. A nelze jim to vyčítat. Zdravotnictví má hned několik “konkurenčních nevyhod” (riziková práce a těžká práce), ale žádné peníze na jejich vykompenzování. Když si vezmu, učitele, kteří nám šikanují děti a učí je podle osnov z roku raz dva, mám o tom, jak bych rozdělila veřejné finanční prostředky celkem jasno.

 

Co dál

Mám před sebou svoji první směnu. Nevím vůbec, co čekat. Nikdo mi nic neřekl jsem dobrovolník a o práci ve zdravotnictví nic nevím. Mám docela obavy. Nejsem si jistá, jak budu snášet prostředí nemocnice, i když je fajn, že když přes respirátor necítím dezinfekci vzbuzuje to ve mně menší úzkost. A bojím se, jak budu snášet všudypřítomné utrpení. Co je to vlastně za oddělení, kam nastupuju, jak těžké případy tam budou? Taky se bojím, že se nakazím. Sice jsem covid prodělala nedávno, ale nic nechrání 100 %. Ani ochranné prostředky, ani prodělání nemoci a ani vakcína (kterou nemám a nechci). A obrovské obavy mám ze samotné práce. Jednak z toho, že ji nezvládnu. Mám problémy se zády a opravdu dospělého člověka neotočím. Pochybuju, že bych s ním dokázala nějak zásadně pohnout a rozhodně to ani nehodlám zkoušet. A druhá věc je, že se bojím, jak ustojím, pokud budu muset někoho přebalovat. Nedovedu si to představit. Dítě jsem přebalovala párkrát v životě a jediný tvor, jehož tělesné procesy, mi nevadily, ať už šlo o bobky nebo o zvratky, byl a stále je můj milovaný Cirounek. Jak se s tím dokážu popasovat u cizích lidí? Dokážu to vůbec? Nebo se jen strašně zesměšním? Ono je fajn úmysl, chtít někomu pomoc, ale druhá věc je, to skutečně dokázat. Jsem opravdu moc zvědavá, jaké odpovědi mi moje první směna přinese.

4 komentáře

  • Jana

    To je od tebe moc hezké a lidské. Jelikož já pracuji v domově pro seniory a vím, jaká u nás byla situace a v době, kdy tam byl covid, tak se opravdu každý dobrovolník hodil, ačkoliv my to štěstí tolik neměli. Přijali studenty, ale ti bohužel nemohli na covid oddělení, protože jim nebylo 18 let. A jelikož naše práce znamená pečování o klienty se vším všudy, tak tito studenti nám byli bohuže prd platní 🙁 A nikoho jiného nesehnali. Maximálně jednoho, dva pomocníky. Ovšem v takovém provozu bylo potřeba více lidí a bylo to opravdu těžké, když většina personálu odpadla. Ovšem cenním, že se našlo tolik dobrovolníků, kteří měli chuť pomáhat. To je úžasné a děkujeme! 🙂

  • Lucy Villain

    Je opravdu skvělé, že jsi do tohoto šla! Já osobně vím, že bych nezvládla v takovém prostředí pracovat, spíše z psychického hlediska než jakéhokoli jiného. Z nemocnic mám úzkosti a být kolem lidí co tam musí ležet, ne-li dokonce bojovat o svůj život v některých případech, to by bylo pro mě moc. Jinak mě udivilo, že nebyl problém s tím, že nejsi očkovaná. Přes známé jsem slyšela že kdesi dali ultimátům ženským co pracují v nemocnici v kanceláři (účtárna nebo něco podobného, kde s pacienty opravdu nepřijdou do styku), že se musí očkovat nebo je vyhodí. Ne takhle napřímo, ale bylo jasné, co tím bylo myšleno, to mi přijde naprosto nepochopitelný, a pokud vím, tak pořád nelegální? No hrůza.

    Lucy Villain
    lucyvillain.blogspot.com
    kulturnicek.blogspot.com

  • Eliška

    Tak to klobouk dolů! Také jsem nad dobrovolničením v nemocnici přemýšlela, ale bohužel už to nedokážu skloubit se školou a vedlejšíma aktivitama. I tak díky za tvůj příběh. Jsi úžasná!

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.