Osobně o sobě

Jak se cítím?

Nedávno uběhl rok od mého rozchodu…

Už mi ani nepřijde, že to byla pravda, život v páru, život,  kdy jsem tvořila půlku něčeho perfektního, pocit štěstí a absolutní spokojenosti. Zvykla jsem si na osamělý život.

 

Ráda bych řekla, že už jsem stejná jako dřív, ale nejsem a myslím si, že ani nikdy nebudu. Sice už se občas dokážu zasmát, sem tam se mi rozbuší srdce, když mi něco udělá radost, ale to, co se mi stalo, mě poznamenalo.

Už ale pomalu začínám zase snít o dokonalém vztahu a muži, stejně jako dřív, ale tentokrát jsem si vědoma, že je to jen nereálný sen, který se mi nikdy nesplní…

S VB se nadále vídám a trávím u něj v kuse tři dny v týdnu. V podstatě, kdykoliv nejsem v Brně jsem u něj. Ačkoliv si naše rodiny myslí, že tvoříme pár, není to pravda. To, co mezi námi bylo je pryč. Zabíjelo mě, když to mizelo, ale nezbavit se toho by bylo skutečně smrtící.

 

Jestli se k sobě vrátíme? Nemyslím si. Odmilovala jsem se. Sice mám VBho ráda, ale nemiluji ho a nejsem do něj zamilovaná. V ničem mi nepřipomíná toho člověka, co jsem ho milovala, dokonce mám pocit, že mu není podobný ani vizuálně. Myslím si, že bych mu už nikdy nedokázala uvěřit, že se o mě “postará” a necítím v jeho přítomnosti ten pocit bezpečí, kdy jeho obětí dokázalo vyléčit jakékoliv mé trápení.

Objímáme se sice pořád (pravidelně testuji jestli se to nevrací), ale nevím jestli cítím víc hrůzu nebo úlevu, že necítím nic.

Ačkoliv se můžu na venek jevit stejná jako dřív nebo jako, že jsem to překonala, uvnitř jsem stále mrtvá. Jediná změna k normálu, je ta, že nedávno jsem pocítila slabou touhu po někom, komu bych mohla důvěřovat a kdo mě ochrání. Uvědomila jsem si to, když jsem si všimla, že se na mě někdo podíval, tak jako se dřív díval VB. Ale pořád mám pocit, že tím zrazuji VBho – člověka, který se se mnou rozešel víckrát než bych dokázala spočítat.

Vtipné ale je, že když se podívám do minulosti nebo vzpomínám, tak já ho stále miluju, ne současného VB, ale toho jakým byl, resp. toho za jakého jsem ho měla, jenže jak už jsem určitě někde psala, ten člověk je mrtvý. Vlastně, zřejmě nikdy nežil.

 

Stále se ale držím jeho odkazu, toho posledního, co mě naučil, než mě zabil. Práce, práce, práce, nic víc není potřeba. Nedbat na únavu a nikdy se nezastavovat. Kdo nemá svůj život, toho nic nebolí.

Takže pokud mám započítat všechny své práce na HPP, dohody a práci na blogu, tak měsíčně odpracuji 200-300 hodin. Pořád nestíhám a den mám rozplánovaný téměř na minuty i víkendové trávení času s Ciri, hraní si nebo čtení jede přesně podle plánu. Spontálnosti se vyhýbám, mohlo by to ve mně vzbudit city.

 

Vzácně se VBmu podaří mě rozradostnit. Naposledy to bylo, když mě překvapil dvěma porcemi sus-hi, mého momentálně nejoblíbenějšího jídla a jsou chvíle, kdy bych si přála, aby jsme se k sobě vrátili, ale když vím, jaký dokáže být, nemyslím si, že bych mu dokázala znovu uvěřit, navíc si stále ještě po roce kladu otázku: Jak mi to mohl udělat? Měli jsme problémy, ale měli jsme se rádi, byli jsme jeden celek – MY, tak, jak to mohl jen tak zahodit jako špinavé fusekle? Jak, jak, jak? Tuhle otázku si kladu celý rok a jediná změna je, že teď už mi na tom nezáleží, protože ať bylo mezi  námi cokoliv – už je to pryč.

 

A sama nerozumím, proč spolu “bydlíme”, když je to pryč, ale zřejmě to bude tím, že skoro nikoho nemám a je lepší být s přátelskou tváří než čumět doma do zdi.
Někdy se sice zdá, že by to snad i mohlo byt ok ale to si nepripoustim. Nemám dojem že by VB vyvíjel nejakou iniciativu a protože to byl on, kdo nas vztah rozboril, musel by on byt take tim kdo ho znovu postavi. A ja budu protestovat stejne jako kdyz ho boril, budu chtit mit absolutni jistotu ze to neni jen hloupý rozmar… Na to ale pravděpodobně nikdy nedojde a mně nezbyde nic jiného, než si pustit do života někoho jiného…

2 komentáře

  • Jana

    Už to čtu po několikáté a pořád mne z toho bolí u srdíčka … nejraději bych tě objala, pohladila po vlasech a řekla, že všechno bude dobré, hlavně vydrž … Hlavně prosím vydrž …

    • Antea

      Děkuju 🙂
      Já už jsem svým způsobem rezignovala. Už to tak strašně nebolí a dokážu se i občas smát.
      Teď mi VB zrovna pomáhá s jednou pro mě hrozně důležitou věcí, ale nemyslím si, že by to mezi námi něco změnilo. Myslím si, že to co já potřebuju/chci od partnera mi on dát nemůže/nechce/nedokáže, ačkoliv to dlouho vypadalo, že on je přesně ten “pravý”…
      Takže teď se snažím jen nějak přežívat, jsem od rána do noci v práci a sleduju, jak mi ubíhá čas…

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.