Jak jsem se ocitla v nebi

Včera jsme vyrazili na dlouho plánovaný výlet. VB, já, jeho mamka a dvě nejmladší ségry….

Možná to zní idylicky, trávení času s člověkem, kterého jsem kdysi milovala a jeho rodinou, kterou mám ráda. A možná to tak skutečně na chvíli bylo…

Ovšem na zpáteční cestě už měl VB zase problém s tím, že moc mluvím a večer zakončil kafem se svojí bývalkou, mojí předchůdkyní, kterou absolutně nesnáším. Nemůžu tu holku ani cítit i z toho důvodu, že jsem přesvědčená, že ji miloval o hodně víc než mě a i když jsme už cca rok a půl rozejití nedokážu se smířit s tím, že zatím co on pro mě znamenal celý svět tak já pro něj byla jen jakási výplň ať už si to uvědomoval či ne.

Ono teď už na tom v podstatě nezáleží, jde jen o můj osobní pocit, že ty dva roky nebyly promarněné a jen pouhá iluze, ale že to, co jsem, byť jen krátce, prožívala byla pravda a že to, že jsme spolu byli, bylo dobře a ne jen důsledek mého špatného odhadu a strašného osamění.

 

No, teď jsem se do toho trochu zamotala, tohle měl být optimistický článek.

[fruitful_dbox] Body the Exhibition [/fruitful_dbox]

Jako první jsme vyrazily na Body the Exhibition. Píšu vyrazily, protože VB tam už byl před 14 dny, kdy já to musela zrušit.

Na výstavu jsem se hodně těšila.

 

Ale byla jsem hodně zklamaná.

Vystavované exponáty neměly se skutečným lidským tělem už nic moc společného. Vše bylo tak vysušené, rozřezané a naaranžované, že už to člověka v ničem nepřipomínalo.

Naopak mi o přišlo dehonestující a smutné, protože mi to informačně vůbec nic nedalo a jen jsem byla svědkem, jak davy lidí zaujatě očumují pohlavní orgány lidí, kteří se v dobré víře obětovali pro vědu. Sledovala jsem hloupé mařky, kterak rejdí s nosem téměř v exponátu, skutečně ta vzdálenost nebyla více než 10 cm a tváří se, jako že hrozně rozumí tomu co vidí…

Původně jsem se obávala, zda mi nebude špatně, slyšela jsem že jsou lidé, kteří s tím mají problémy, ale nebylo. Klimatizace byla dobře vyřešená a  zle mi bylo jen, když se ke mně přiblížila nějaká nádhera, která se ráno v parfému projistotu vykoupala a nebo taková, která se raději nekoupala už alespoň týden…

[fruitful_dbox] Potracené plody [/fruitful_dbox]

Nejobávanější část výpravy pro mě představovaly ukázaky potracených plodů. Kdysi ještě na střední jsem se nachomítla na výstavu, kdebyly tyto plody naložené ve sklenicích a vystavené a tehdy jsem měla snad nejblíže k tomu na veřejnosti omdlít nebo se alespoň pozvracet.

Svíral se mi žaludek, mrazilo mě a motala se mi hlava.

Ale nebylo to hnusem, ale spíše hrůzou. Děsilo mě, když jsem si představila kolik strašné lidské bolesti tam v těch sklenicích je. Ale včera se nedostavilo ani to. Spíše, když jsem si prohlížela válce s oplodněným vajíčkem, menším než sezamové zrníčko a postupovala k větším a přesto stále strašlivě maličkým a nepatrným embryím, přemýšlela jsem, zda se i já někdy dočkám takového zázraku a zda to vůbec může moje tělo dokázat. Vytvořit prakticky z ničeho dokonalou lidskou bytost…

Nezamávaly mnou ani 7 měsíční potracená, vysušená, voskově žlutá miminka, nebo miminka s rozštěpen patra. Nejvíce ze všeho připomínaly nepovedené porcelánové panenky a kdejaká reborn panenka vypadala realističtěji než oni. Spíše jsem si říkala, zda jejich rodiče vědí, co se s jejich dětmi stalo, že jsou navěky odsouzené k očumování, místo toho, aby když už nezískají milující rodičovsou náruč, tak měly alespoň klid.

 

Celkově mi z výstavy Body the Exhibition moc dobře nebylo a daleko více než poučné mi to přišlo dehonestující.

 

Naštěstí jsem si náladu z výstavy velmi brzy spravila na místě, na které už se několik týdnů neuvěřitelné těším a které pro mě znamená místo na zemi.

[fruitful_dbox] Running sushi [/fruitful_dbox]

Running sushi na Chodově, aneb nemezený přísun tolika sushi, kolik ho do sebe dokážu narvat.

Nakonec jsme se s VB zdrželi pouhou hodinu a když jsme odcházeli dělalo se nám, minimálně mě, při pohledu na sushi zle.

Bylo to úžasné, dokonalé a perfektní. Všechny možné i nemožné druhy sushi okolo mě jezdily a já si je mohla dle libosti brát a jíst. Ochutnala jsem i naložené klíčky, byly převapivě dobré, opečené bramborové mřížky se sladkou chilli omáčkou, meloun zbavený šlupky a jadýrek, pesně tak jak ho mám ráda, kompot s mandarinkami, liči, hroznovým vínem a jablkem, ovocnou rolku, kousek tiramisu a zapila jsem to domácí malinovou limonádou.

Byla to paráda! A nejvíc mě těší, že jsem si to užila i přes to, že mám už druhý týden dost rozhozený žaludek a ještě v pátek jsem byla přesvědčená, že nikam nepojedu.

Volala jsem to VBmu, ale než jsem se k tomu dostala, sdělil mi, že mi čas odjezdu napsal na FB a že si to mám přečíst tam (tzn. že mi to do telefonu nezopakuje, protože se mu nechce). Takže jsem si řekla, že na to kašlu a že tu Prahu dám. Je to jedna z posledních příležitostí mít život nějak zajímavější protože pokud VB hodlá takhle pokračovat nebude pro něj v mém životě místo a já skončím úplně  a naprosto sama, což je něco čeho se strašně děsím, nechci to znovu prožívat, ale nadruhou stranu i já mám své hranice a VB už kráčí po jejich samotném kraji…

 

V každém případě se mi den líbil dokud ho VB nezkazil. Přesto jsem ráda, že jsem jela a do running sushi se určitě vrátím. Pokud mi v práci nelžou a systém odměn bude fungovat tak jak slibují a naznačují, očekávám, že bych se na running sushi mohla objevovat alespoň jednou měsíčně…

 

A jak si užíváte víkend Vy?