Jak jsem nevylezla na Děvičky

Děvičky alias Dívčí hrady jsou zřícenina gotického hradu na Pálavě a já se rozhodla, že si udělám výlet. Konečně po týdnu nepřetržitého deště si počasí uvědomilo, že je ještě léto a začalo se podle toho chovat. No… zpětně vzato, měla jsem jít raději na houby.

Vylezu na Děvičky

Začalo to tím, že jsem se doma nudila a chtěla něco podniknout. Dolní Kounice a židovská synagoga mi přišly moc blízko. navíc jejich největší “tahák” zříceninu kláštera Rosa coeli už jsem viděla. Tak co tam?

Nakonec moje volba padla na Archeoskanzen Dolní Věstonice. Archeostezku jsem ale na místě nemohla najít a tak moji pozornost upoutala zřícenina tyčící se na kopci. Přišlo mi to jako super nápad. Už jsem tam byla jednou jako dítě a po druhé před pár lety. Bude odtamtud skvělý výhled a není to tak moc daleko.

Jak já se spletla.

Nejdřív jsem lítala dokolečka, po městečku, protože jsem pořád přehlížela ukazatele. Trochu mi to připomínalo, když jsem jela do Věstonic autem. Navigace v mobilu dlouho nic neříkala a já si myslela, že mlčí, protože jedu dobře. Ne. Mlčela, protože jsem měla vyplý zvuk a já jela kamsi do háje.

No, potom co jsem zlítala každý kopec v Dolních Věstonicích jsem se konečně ocitla pod tím správným odkud už vedla cesta jen vzhůru.

Měla jsem radost. To nejtěžší bylo za mnou.

Ale ani omylem.

Vylezla jsem pár desítek metrů nahoru. Šla jsem docela rychle až jsem ze sebe byla překvapená. Bylo šílené vedro a i když jsem se potila, na moje tempo to nemělo vliv. Těšila jsem se ze své kondičky a přemýšlela jestli jsem k ní přišla sezením v kanceláři, ležením v posteli nebo jízdou v autě, když se mi najednou udělalo zle.

Ale tak zle, jako ještě nikdy…

Celé tělo mi šlo do křeče. Hlava mi pulzovala, nemohla jsem se nadechnout, svíral se mi žaludek a v podbřišku mi prudce tepalo.
Nechápala jsem co se děje.
Nohy se mi třásly a mně ještě nikdy nebylo tak moc zle.
Snažila jsem se vydýchat a uklidnit.
Napila jsem se a rozhodla se, že dál budu pokračovat pomaleji. Vždyť to nejsou závody.

Jenže o pár desítek metrů se situace opakovala.

Začala jsem se bát…

• …že omdlím…
• …že se pozvracím…
• …že mi praskne něco v hlavě…

Toužebně jsem koukala nahoru na kopec, kdy byly někde ve větvích schované Děvičky.

Nechtěla jsem to vzdát.

Nedávno mi někdo řekl, že jsem ta nejtvrdohlavější osoba jako zná. Upřímně mně to dost lichotí, byť to nebylo jako lichotka myšlené. Vím o sobě, že jsem paličatá jak mula. A fakt se mi ten výstup vzdát nechtěl, ale jsem paličatá ne úplně blbá. Uvědomila jsem si, že bych ve výstupu na Děvičky pokračovala jen proto, že jsem si postavila hlavu.

Ve skutečnosti jsem se ale klepala, měla křeče do hlavy a byla dost vyděšená.

Už pár dní občas vysmrkávám trochu krve a nedávno jsem se tak vytočila, že se mi normálně poprvé v životě spustila krev z nosu.

Nevím, co by to mohla znamenat. Třeba je to jen důsledek stresu, vyčerpání, horka a opravdu extrémních nervů. A nebo je to něco vážnějšího. Ta hlava mě až do večera nepřešla a pořád mi vůbec není dobře.

Možná by mi bylo líp, kdybych celé odpoledne zase netrávila v nervech.

V každém případě jsem to zabalila. Opatrně jsem na vratkých nohách došla 1-2 km do auta. Tam jsem seděla možná čtvrt hodiny, prohlížela jsem si novinky na internetu, ucucávala oblíbené pitíčko a snažila se ignorovat studený pot a vzchopit se. Domů jsem měla odřídit přes 40 km.

Cyklisti jsou otrapové silnic!

Dala jsem to. I přes to, že každý tatrman se dvěma nohama musel ten den vyrazit na Pálavu na kolo. Jeden idiot vedle druhého. Nechápu, proč cyklisti terorizují na silnicích řidiče a otravují jim život. Copak my jim s auty lezeme na cyklostezky?!

Strašně mě to vytáčelo. Na Pálavě jsou úzké silničky a cyklistů byly celé zástupy a většina z nich navíc byla dost bezohledná.

Celkově jsem ráda, že je dnešní den za mnou a doufám, že zítřek bude o hodně lepší. Sice mě mrzí, že jsem Děvičky musela vzdát, ale asi je pro mě teď vhodnější odpočinek. A jestli se ty zdravotní problémy nesrovnají, tak možná i doktor…