Historie se opakuje

Nevěřila bych, že tohle někdy napíšu. Před lety jsem si přísahala, že udělám všechno, aby se mi to už nikdy nestalo. Byla jsem si jistá, že tu srdcervoucí bolest a zradu už nikdy nezažiju. A přesto… Víte, co je nejhorší? Když se s vámi rozchází člověk, který vám během toho tvrdí, jak vás miluje a jak to nechce udělat.

Přísahala jsem si, že jestli ještě někdy při rozchodu uslyším: “Miluju tě, ale je špatný čas a špatné místo” vymlátím z dotyčného duši.  Tak teď si s dovolením na seznam přidávám: “Já vím, že takhle to být nemá, patříme k sobě, miluju tě, ale nemůžu jinak.” Nic asi nebolí víc, než kdy víte, že mohl jinak. Že vy jste přes 2,5 roku potili krev, aby mohl jinak a on se díval, jak se obětujete, nechal vás a když přišel čas, tak zradil.

Myslela jsem si, že když mi rozlámali srdce na kusy před lety, tak teď už to bude bolet míň, vždyť už nezbylo nic, co by mohl ještě rozbít, ale spletla jsem se. To něco, co mě hřálo na hrudníku, když jsme byli spolu, co se rozbušilo, vždycky když mi zavolal nebo napsal, co mě nutilo se vždycky usmívat, když jsem ho viděla, co mě donutilo projít peklem, jen abychom mohli být spolu… Evidentně tam ještě něco zbylo a to je teď pryč.

 

Jak se má člověk vyrovnat s rozchodem? Jak se přenést přes to, že celá budoucnost, pro kterou jsem tolik obětovala a vytrpěla je pryč. Že mě zradil nejbližší člověk. Že je mi 32 let a to miminko, které jsme plánovali se nikdy nenarodí, protože na něj nikdy ani nedošlo? Že náš domov, nikdy nebude existovat. Že v tý debilně velký posteli budu jen já a ne i on a děti.

 

Napadlo mě, že by mi mohlo pomoc najít na rozchodu nějaká pozitiva a fakt se mi podařilo nějaká najít.

• Už žádné nervy. Už se mě nebudou dotýkat špatné zprávy, nebudou mi ovlivňovat život, nebudu se muset trápit pro věci, které nemůžu ovlivnit.
• Už nikdy nahoru a dolů. Konečně mě čeká stabilita, jakou potřebuju.
• Konec neustálého přívalu negativ.
• Už žádné lži, plané sliby.
• Mám život zpátky ve svých rukách a podle všeho jsem právě na dně. A odtud vede cesta jen vzhůru.
• Už mě nikdy nebude nikdo do ničeho nutit, nikdo se nebude urážet, když nechci poslouchat.
• Nikdo si na mě nebude vylévat svoje nálady.
• Už mě nikdo nebude svým chováním ponižovat.
• Už nikdy nebudu muset řešit, jestli je to co slyším pravda nebo lež.
• Už nikdy žádné řeči o nářadí, dopravní situaci a autech.
• Už nikdy se za mě nikdo nebude schovávat.

 

Ráda bych tvrdila, že po seznamu dost závažných pozitiv jsem vlastně za rozchod ráda, ale nejsem. Já jsem ho opravdu milovala. I s jeho negativama. Dala jsem 2,5 roku života, abychom mohli být spolu. Obětovala jsem Ciri, zdraví, peníze, kariéru, přátele, celý svůj život. Jen abychom mohli být spolu a vytvořit si náš život. A když přišel čas na jeho oběť, tak zbaběle vycouval.

Vždycky jsem věřila, že o pravdou lásku se vyplatí bojovat, že nic není tak cenné, jako život po boku člověka, se kterým se opravdu milujete. A pořád tomu věřím, to jediné ze mě nedokázali dostat. Jenže, jak se ukazuje, tak pravá láska zřejmě neexistuje, nebo alespoň, ne pro mě.

 

Strašně mu chci zavolat, abych ho slyšela, aby jsme spolu mluvili. Aby mi zase řekl, že takhle je to špatně, že patříme k sobě, že mě miluje. Jenže, když nesplnil svoji část, tak jsou to jen prázdné řeči. Druhý důvod, proč bych mu chtěla zavolat je, aby trpěl. Chci mu říct, jak strašně ho nenávidím, za to, co mi udělal. Za to, jak mi lhal, využil mě a zradil, protože přesně to z jeho chování rozchod udělal – lži a zradu. Podrazil člověka, který ho zachránil a podrazil mě proto, co jsem mu zachránila.

 

Víte, co je strašný? Že já to mám ve svých rukách. Můžu mu to všechno vrátit. Zařídit, aby stejně jako já přišel o všechno. Aby při pomyšlení na budoucnost cítil jen bolest a beznaděj. Bylo by to spravedlivé. Tak strašně moc to chci udělat. Chci, aby nesl následky svých činů, chci, aby ho to bolelo tak strašně jako mě. Chci, aby zažil jaké to je, když ho zradí člověk, kterému naprosto důvěřoval. Nedovete si představit, jak strašně chci. Představuju si, co bych řekla, jaká by byla reakce a co by ho pak čekalo. Představuju si jeho další život, plný bolesti a beznaděje, stejně jako ten můj. Přišel by absolutně o všechno…

A pak přijde chvilka “mě”. Nemůžu to udělat, protože taková prostě nejsem. Tušila jsem, že by to mezi námi mohlo takhle skončit, vždyť to nad náma viselo celou dobu. Přemýšlela jsem nad tím, co bych v takové situaci udělala. A rozhodla jsem se, co udělám, nebo neudělám. Nebudu brát spravedlnost do svých rukou. Udělám to, co vždycky, to čemu věřím. Nechám to na vyšší spravedlnosti a podvolím se osudu. Nebudu se mstít, protože i když by si to zasloužil, já prostě taková nejsem a nechci být. Kdybych to udělala bylo by to nejhorší v mém životě, nikdy bych na to nepřestala myslet a nikdy by mi nepřestalo být ze mě zle. A navíc by to pak vyšší spravedlnost vracela mně a ne jemu.

To ale neznamená, že je vše vyřízené. A další události mohou přinést ještě mnoho nečekaných zvratů. Je mi jedno, co se stane, ale vím, že se nic nestane proto, abych se pomstila. Za mě to vyřídí život. Viděla jsem to v praxi už dostkrát na to, abych se mu s důvěrou svěřila do rukou. Každý nakonec dostane, co si zaslouží.