antea.blog.cz

Dveře, které jsem nedokázala otevřít

Víte, s dveřmi já mívám problémy už od dětství. Nikdy nedokážu dostatečně zabrat nebo zatlačit správným směrem, aby se poslušně otevřely. Obvykle se mi ale nakonec vždy podaří, občas s drobnou pomocí pobavených okolostojících, kteří se při pohledu na to, jak bezradně lomcuji klikou, slitují a pomůžou mi, dostanu skrz. Tentokrát ale dveře zůstaly zavřené.

Jak už jsem psala, tak z toho, že jsem se stala opět studentkou, jsem byla doslova v extázi. Nadšeně jsem si poskakovala s hlavou v oblacích, aut jsem si všímala až když za skřípění brzd, celé zahalené štiplavým smradem spálených pneumatik zastavovala těsně přede mnou.
Při sledování šalin mizejících v dáli poté, co mi řidič zabouchl dveře přímo před nosem, jsem za nimi neběžela hrozíc pěstí a ani jsem se nepokoušela dopravit (dořvat) k uším řidiče můj srdečný vzkaz: “ty kretééééne!) Prostě, když si to shrneme, svět byl celý žůžovoučký, všichni se měli rádi a vůbec všechno bylo úžasné a dokonalé.
Z té nálady mne nedokázala vyléčit ani akutní chřipka, která mi za normálních okolností dovede zkazit náladu naprosto spolehlivě. Můj pocit stěstí nezkalilo ani, když jsem se celá zpocená, na vratkých nohou kolíbala na autobus a cestu, která normálně zabere 15 minut, jsem urazila za dvojnásobek doby a po několika přestávkách, na kterých se o mě pokoušely mdloby jsem dorazila na nádraží společně s autobusem, který mi neujel, mojí eufórii to nezmenšilo. Povzbuzena tímto vítězstvím a tím, že jsem přežila cestu na bus, byla jsem přesvědčena, že štěstí stojí na mé straně a nic se už dneska nepodělá. Tento dojem ještě posílil vyučující na prvním semináři, který jej po půl hodině odpískal a já tak získala čas zaskočit si na studijní pro potvrzení o studiu a potvrzení oranžové průkazky na bus.
Na dveřích studijního jsem zjistila, že jsem přišla hodinu po zavíračce. Za dveřmi jsem ale viděla, že je tam celkem živo a tak jsem to nepovažovala za problém. Jedná se asi o minutový úkon a já jsem ve městě jen jeden den v týdnu a ten mám celý nabitý semináři s hlídanými absencemi. Ideálně mi to odpadnutí vyšlo, protože jinak netuším, kdy bych to mohla vyřídit.
A právě tam, před zavřenými dveřmi na studijní oddělení zemřel můj entuziasmus. Ukázalo se totiž, že je naprosto nemožné, aby mi potvrzení bylo mimo úřední hodiny vydáno. Mé zaskočené vysvětlení situace bylo odbyto tím, že mám říct nějaké kamarádce. S odpovědí, že jsem měla rok přerušeno a všichni moji známí (kamarády nevedu) jsou už někde úplně jinde a kvůli mému rozvrhu bychom se stejně nemohli potkat a předat si dokumenty, jsem se nenamáhala.
Když jsem tak půl hodiny stála za těmi zavřenými dveřmi a přemýšlela, co dělat a částečně doufala, že jim mě bude líto a to potvrzení mi dají, jsem si uvědomila hned několik věcí.
1. Je vážně dobře, že jsem bráchovi vzala ten batoh a počkala na něj, i když jsem málem přišla pozdě na ten nejdůležitější seminář. Teď mám u něj očko a bude mi muset na to studijní skočit v pracovní hodiny.
2. Další věc co mi došla je, že se kvůli těm nádherám nebudu rozčilovat. Všimla jsem si, že v životě je vždy něco za něco viz moje pomoc bráchovi. A tak, aniž bych jim to musela přát, se jim jejich dobroto a ochota vrátí.
3. Třetí a poslední věc, kterou mi ty neotevřené dveře přinesly je, že pokud to bráchovi nevydají, protože je z jiné školy, tak zapomenu na své staronové mírové přesvědčení a udělám přesně takový virvál, jaký jsem plánovala, když jsem to před těma dveřma konečně zabalila. Kromě oficiální stížnosti můj vendeta program obsahoval také otevřený dopis v univerzitních novinách, stránkách, stížnost děkanovi, rektorovi, městu a vládcům vesmíru.
Upřímně ale doufám, že už nebudou dělat problémy, protože si nejsem jistá, zda bych ustála ten humbuk, který bych rozpoutala.
Celý tento, řekněme, incident se zavřenými dveřmi mě nakonec motivoval k vrácení se nohama na zem, za což jim jistě patří dík všech řidičů, kteří mne v poslední době míjeli. Na mně samotné to žádné následky naštěstí či bohužel nezanechalo. Jen se rozšířil můj seznam lidí, které dojdu vzít po hlavě diplomem, až se konečně dohrabu k titulu.
Říjen 2015

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.