Ciri VII.

Zbytek týdne uplynul relativně v poklidu…

Dny jsem trávila venčením Ciri, hraním si s ní a snahou jí uspat a moc pak trošku pracovat. Za celý den jsem obvykle vypila jednu skleničku vody a k jídlu jsem se nedostala. Večer jsem tedy toužebně čekala, kdy přijede VB a jestli mi náhodou nepřiveze něco k jídlu. Když dorazil, byla jsem obvykle rozespaná, protože jsem za sebou vždy měla cca 1-2 hodiny spánku s Ciri, kdy jsem prostě padla vyčerpáním vedle toho voňavého psího miminka, které se ke mně přitulilo a hřálo mě.

Vymyslela jsem jí několik oslovení a pokaždé když ji některým z nich oslovím připadám si jako úchyl. Vždyť kolik lidí oslovuje psa: Holčičko, Kočičko, Srdíčko, Zlatíčko, Bobková, nebo Pytlíčku? Ale já jsem si nemohla a nemůžu pomoc, prostě to tak cítím. Z toho psa se stalo moje dítě, zřejmě jediné, které kdy budu mít a vlastně ani není moje, stejně jako Matýsek.

Jediné, co mi klid dní a nudu večerů narušovalo, byly rvačky Ciri a Matýska. Občas se jí podařilo ho zubama opravdu dobře zaháčkovat, že došlo i na kňučení. To jsem pak na ně vlítla s křikem: “A dost!” a odtrhla jsem je od sebe.

 

Další moje krize přicházela vždy večer. Osprchovaná jsem se oblékla do tepláků a trička, které jsem na sobě měla celý a den a které bylo pokryto psími slinami apod. Složila jsem se nepohodlnou VBho postel, přikryla se peřinou, hlavu položila na podivný polštář a kladla si otázku co u vlastně dělám a proč tu jsem.

Nechtěla jsem tam být. Přišlo mi to divné a nepatřičné. Ale když jsem si představila jít těch 50 m domů a “doma” se pak ještě hádat s matkou a lehnout si do mé postele, nad kterou se tyčí až ke stropu těžká skříň postavená na cca 50 let starých šuflatech… celé roky se bojím, že na mě jednou spadne a spaní pod  ní je mi nepříjemné. To raději využiji VBho nabídky a přenesu se nad jeho otrávené výrazy. (Ano, nikdo nedokáže tak dobře zařídit, abych si připadala jako bezcenný ubožák, jako on)

Tak jsem tak ležela na posteli v obklopení psů, bála se pohnout, špatně jsem spala a když jsem nemohla spát, přemýšlela jsem co tam vlastně dělám, co si od toho slibuji a co chci?

Už jsem si neslibovala ani nechtěla nic. Jen jsem věděla, že kdybych nevyužila možnost spát s mojí malou holčičkou (bože, tahle věta zní fakt úchylně), mrzelo by mě to. Přece, kdy v životě se zase dostanu takhle blízko ke štěněti? A vlastně ještě jeden důvod jsem měla. Ten poslední dobou motivuje veškeré mé chování. Chtěla jsem dát VB příležitost, aby mě mohl dál zklamávat a pomáhal mi se tak od něj osvobodit. A věřte nebo ne, VB neopomněl využít ani jedinou příležitost a dokonce i nějaké sám vytvořil…. Bylo mi z toho mizerně, ale přesto jsem nedokázala odejít…

Když jsem se musela odjet zpět do Brna, přijala jsem to se smíšenými pocity.

Na jednu stranu jsem byla ráda. Celý týden, kdy si mohu řídit čas podle sebe a ne podle štěněte. Žádné kousání, loužičky, bobky ani sliny. Čistá postel, která bude jen moje. S polštářem, peřinou a dokonce i mým milovaným tulícím polštářem, bez kterého prostě nemůžu usnout… A taky jídlo. Můžu si jíst kdykoliv se mi zachce, obchody jsou všude okolo, takže už žádný hlad, třes těla ani závratě z vyhladovění (jo, tohle mě trápilo celý týden), ale na druhou stranu žádná Ciri ani Mates. Ona na mě přes ten týden určitě zapomene, je přece ještě tak maličká….

 

<Předchozí díl

Další díl>