Ciri VI.

Přišlo úterý a nadešel zlomový moment, který mě mučil už několik dní dopředu…

Musela jsem do práce a Ciri měla být poprvé doma sama.

Nedokázala jsem si představit jak ten malý Pytlíček bude sám zavřený v tom cizím pokoji, který zná teprve pár dní. Handrkovala jsem se s VB, že si práci přehodím, že to není problém. Zásobovala jsem ho moudry od ostatních majitelů Staffordů, že je na samotu psa třeba zvykat postupně, brečela jsem… ale bylo to k ničemu.

VB zavelel, že pojedu a co jsem mohla dělat? Byla jsem v jeho domě a týkalo se to jeho psa, těžko jsem mohla říct, že to neudělám a zůstanu… už nejsme partneři, takže jsem na to neměla právo.

Bylo domluveno, že já ve dvanáct odejdu a jeho ségry budou chvátat ze školy, aby byly doma co nejdříve, cca po 15:10.

S těžkým srdcem jsem se tedy připravovala na odjezd. Vzala jsem Ciri na delší procházku, aby se unavila, pak jsem si s ní chvíli lehla, aby usnula. Před odchodem jsem jí přikryla VBho starým trikem ve kterém jsem noc předtím spala, aby měla pocit, že jsem u ní a nebyla jí zima. Vedle ní jsem položila její nejoblíbenější hračku, pískacího krokodýla, kdyby se probudila tak aby ho mohla trochu pomuchlat a spát dál. Ve 12:40 jsem s těžkým srdcem odešla.

Ještě na zastávce jsem VBmu posílala SMSku jestli si to nerozmyslel. Nerozmyslel.

Z práce jsem se měla vrátit po sedmé hodině. Celou pracovní dobu jsem potlačovala slzy, při myšlence, jak se určitě vzbudí dřív, i když se dalo čekat, že bude spát přes dvě hodiny. Jak mě bude zoufale hledat, kníkat, volat mě. Odsune pelíšek a zapadne nohou do palety, objeví v pokoji něco, co jsme zapomněli zabezpečit a něco se jí stane… Odpočítávala jsem hodiny, kdy konečně přijdou holky. VBmu jsem psala, ačkoliv nesnáší pokyny, co by měl udělat a je pak hnusný, aby napsal holkám ať se školy chvátají a hned dají vědět, jestli Ciri už byla vzhůru, když přišly, jestli čůrala nebo kakala a kde v pokoji ji našly.

Chtěla jsem, aby přišly, co nejdříve, ale na druhou stranu jsem nechtěla, aby se o ní staraly moc dlouho, protože to neumí a udělají z ní, podle mě, stejného neurotika jako z Matýska.

Odpočítávala jsem minuty, moje odvedená práce se v podstatě rovnala nule, neustále jsem hypnotizovala mobil. V 15:40 jsem byla pořád bez zprávy a měla skoro náběh na infarkt.

Už si nevzpomínám, jak přesně to dál pokračovalo. Nakonec mi VB zavolal a vylezlo z něj, že holkám nepsala prostě počkal až přijdou a jeho máti taky. Sesypala jsem se a byla jsem odhodlaná s VB už v životě nepromluvit.

Není zodpovědný k ničemu na světě a já tohle nenesu!

No, asi nikoho nepřekvapí, že nakonec jsem vyměkla. Když jsem Ciri večer viděla nejevila žádné známky prožití stresu a strachu z opuštění a VB se uculoval, že měl zase pravdu.

A já s obavami vyhlížím moment, kdy pravdu mít nebude a věci se šeredně vymknou…

Zatím je ale Ciri spokojené štěňátko, které nemá nejmenší tušení, jak může být svět tam venku zlý…