antea.blog.cz,  Příběh rodiny Lancasterů

10. Příběh rodiny Lancasterů

Kdo se ukrývá za dveřmi, domečku jako z pohádky?

Líza Fénixová
Nejdříve se nic nedělo, ale po chvilce se za dveřmi ozvalo šramocení, tupá rána a tiché zaklení. Pak se dveře konečně otevřely. Josef zíral do páru obrovských, široce rozevřených zelených očí.
“Co si přejete?” zeptala se zvědavě mladá žena ve dveřích a přátelsky se na Josefa usmála. Josef na ni mlčky zíral a snažil se ubránit nutkání zakrýt si rukou oči, měl pocit, jako by se díval do slunce. Vlasy té dívky měly tu nejzářivější zrzavou barvu, jako kdy viděl a byl přesvědčený, že kdy by se jich dotkl, určitě by se popálil.
047dcf8e0a_101503743_o2 
“Mohu Vám nějak pomoci?” otázala se znovu žena, a její pihovatý obličej byl ztělesněním ochoty.
Josef se konečně trochu vzpamatoval.
“Dobrý den, jsem Josef Lancaster, bydlím na druhém konci čtvrti. Poslední dobou jsem zanedbával sousedské kontakty a tak jsem si řekl, že je čas to napravit,” vysypal ze sebe Josef.
“Žena se usmála a rozevřela dveře. “Tak to vy jste ten tajemný pan voják? Tak to musíte jít dál, když jste zavítal mezi civilisty,” usmívala se a ustoupila od dveří aby mohl projít. Josef se nenechal dlouho pobízet a za chviličku stál v maličké stísněné kuchyňce.
ef8c4f4fd5_101503757_o2
Žena se představila jako Líza Fénixová a od té chvíle se řeč nezastavila. Líza byla upovídaná sama od sebe a Josef jako by si vynahrazoval ty roky, kdy neměl čas na nic jiného než na práci. Brzo o sobě věděli tolik věcí jako by se znali několik let a ne hodin. Líza pracovala jako pomocnice v kuchyni a ráda by se jednou stala šéfkuchařkou. Stejně jako Josef touží i ona po velké rodině, ale neví, zda se jí to kdy splní, protože je nezadaná.
Josef byl jako ve snu bezprostřední a veselá Líza si ho zcela získala. Po letech, kdy se stýkal jen s lidmi z armády a jejich veškerá komunikace byla řvát na sebe rozkazy, to bylo jako dostat se z pekla do nebe. Když pak v noci od Lízy odcházel, neloučili se už jako cizí lidé, ale jako přátelé, kterými se stali, a sliboval jí, že ji zase brzy navštíví.
Cestou domů ani nevnímal, jak ho vítr štípal do tváří, celou jeho mysl zaměstnávala Líza. Líza a její úsměv, Líza a její připálený koláč, Líza a její malý, ale osobitý domeček. Líza, Líza, Líza…
Už ho netrápilo, že v mechanice dosáhl mistrovství a byl tak největším odborníkem na světě a neměl už kam se v této oblasti dál zlepšovat, nevadilo mu to. Měl tak více času a dobu, kterou by býval strávil učením, mohl věnovat Líze.
Po práci už neběhal domů a cvičení doma omezil. Místo toho si raději protáhl trasu až k Lízině domu, aby jí popřál hezký den a pokochal se jejím milým úsměvem a šibalskou jiskrou v oku.

Export1
Export1

 

 

4 komentáře

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.