Vzpomínka na mrtvé

Nedávno jsem dostala od babičky vynadáno, že jsem se nebyla podívat za dědou na hřbitově už dobrých deset let. Má pravdu, nebyla…

To ale neznamená, že bych na dědu čas od času nemyslela. On je takový otazník v mé minulosti. Vzpomínám si na něj jen jako na obraz, bez emocí.

Nevím, jaký byl, když umřel, byla jsem ještě příliš malá, abych ho mohla analyzovat. Vím, že nás hlídával, že asi nebyl v životě šťastný, že zřejmě rezignoval, že jsem se k němu chovala jako naprostý spratek, ale to je vše.

Ale to, že nechodím na hřbitov je proto, že já nevěřím, tomu že vzpomínky na zemřelou osobu jsou spojeny s návštěvou hřbitova, zejména když jsem tam s dědou nikdy nebyla.

Měla jsem ale cestu okolo, tak jsem tam „za dědou zašla. Chvíli jsem tam tupě zírala na náhrobní kámen, přemýšlela nad pomíjivostí života, ale nic co by souviselo s dědou, mě nenapadlo. Maximálně mi při pohledu na jeho fotku přišlo líto, že si ho jako člověka vůbec nepamatuju, to znamená, že pro něj ani nedokážu truchlit… já jsem ho neznala, takže nevím, o co jsem jeho smrtí přišla.

Na druhou stranu, si myslím, že až umřou moji druzí děda s babičkou, budu za nimi chodit. Babičce budu říkat, to co jsem za jejího života nemohla, protože by ji to trápilo a s dědou si budeme rozumět, jako když jsem byla malá… Budou mi strašně chybět a i když na ně budu myslet běžně, tak když na ně budu myslet na místě, kde budou pochovaní, budu jim tak vlastně nejblíže jak budu moc.

Takže jsem vlastně nic nevyřešila.

Asi je to především o vztahu, který jste se zemřelým měly. Mrtvého dědu si skoro nepamatuju a vím, že za druhým bych se jednou nejraději prokopala. Sice už roky není ve své kůži a z jeho já zbývá jen pouhý stín, ale vzpomínky na to, jak strašně mě měl dříve rád a jak moc pyšný na měl byl mi zůstanou.

 

Chodit za mrtvými na návštěvu na hřbitov nebo ne? Jak to máte vy?

 

P.S. Během psaní tohohle článku, jsem si vzpomněla na jednu věc, o zemřelém dědovi, na kterou už jsem zapomněla (je mrtvý déle než patnáct let).
Když jsem byla malá, hrozně ráda jsem se vozila v sedačce na kole. Když jsem se chtěla vozit a nikdo už mě nec htěl svést, děda vzal kolo, naložil mě, a jel se mnou až za velkou lípu za vsí a někdy až na rozcestí. Milovala jsem tu jízdu.

Děda mě měl rád a já jeho taky!

1 komentář: „Vzpomínka na mrtvé

  • 28.5.2018 (18:57)
    Permalink

    Já zatím nechodím za žádným mrtvým příbuzným. A to z toho samýho důvodu. Umřel mi zatím jen děda od taťky, kterýho jsem viděla jednou v životě jako malá. Měl už silnýho Alzheimera a byli jsme za ním na návštěvě v nějakým ústavu. Jediný, co si pamatuju, jak sedí na posteli, opřený zádama o zeď a hlavou do tý zdi lehce buší.
    Kdybych za ním na ten hřbitov dorazila, zapálila bych možná svíčku, a byla posmutnělá, ale nějak extra bych neměla co prožívat. Žádný vzpomínky by se mi nehonily hlavou..
    Pak mám ještě pohřbenou prababičku, ale ta je na druhým konci republiky.
    Ale věřím, že až mě potká to neštěstí a umře někdo, kdo je mi fakt blízký, ráda si zajdu zavzpomínat, popovídat a pobrečet..

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *