Vyvrcholení

Cítila jsem tlak! Byl stále silnější a já začínala mít potíže s dýcháním. Ten pocit neustával, naopak se stále zvětšoval. Chtěla jsem, aby to přestalo, byla jsem napnutá jako struna, jen jen prasknout. Jenže to pnutí nepřestávalo a pak se to stalo…

… dala jsem výpověď 😀

 

V minulém článku Jebu, jebeš, jebeme, aneb vždy to skončí stejně… jsem psala, jak mi v práci lhali a místo slíbeného povýšení, mi nabídli snížení pozice a slíbené přidání hodlali provést tak, že mi dorovnají plat k tomu, který dostávají nováčci, které jsem já osobně zaškolila a v práci jsou měsíc.

Všichni jste mi radili, ať si se šéfem promluvím a já jsem to udělala. Omlouval se mi, že mi to špatně řekli. Že ta pozice bude nižší, ale ne tolik jako mají nováčci a že odměny by mi mohli dávat vyšší.

Moje nová vedoucí, kterou jsem zaškolovala, mi říkala, jak jsem pro ni nepostradatelná a jak tam beze mě nebude. Důrazně mi naznačila, že odměny budu dostávat vyšší a já se rozhodla zůstat a zkusit, jak to bude.

[fruitful_dbox] Všichni mi lhali![/fruitful_dbox]

Za ten zkušební měsíc stihla odejít moje kamarádka, protože novou vedoucí a změny, které zavedla, nesnesla. I já toho měla plné zuby, ale držela jsem. Kámoška se po prázdninách vrátí do školy, ale já bych byla bez práce…

Tak jsem tedy se zaťatými zuby sledovala, jak se vše mění k horšímu a jak z citových výlevů, že beze mě by to nezvládla, jak odvádím perfektní práci vedoucí pomalu přehází k buzeraci. Nechala mi tam vše na krku, na pracovní místě se skoro nevyskytovala a když ano, tak jen buzerovala…

Čekala jsem na výplatu, a slíbený „konečně oceněný můj výkon“, jediný důvod, který by mě přinutil zůstat a čekat „až přijde můj čas“. Výplata přišla…

[fruitful_dbox] Podvedli mě![/fruitful_dbox]

Moje odměny a celý plat byl totožný s platem nováčků, kteří byli v práci první měsíc. Takže můj výkon – zaškolení, následná pomoc, kdy jsem si prvních 14 dní prakticky ani nesedla na židli, jak jsem okolo nich lítala, napravování jejích chyb atd. byly ohodnoceny stejně…

 

 

Neměla jsem slov a rozhoda jsem se. Počkala jsem ještě 3 dny, abych si byla jistá, že nedělám impulzivní rozhodnutí v afektu a v úterý jsem šéfovi donesla výpověď dohodou k 31.8.

 

Byl v překvapený. Ptal se… Vyslechl si, co jsem měla na srdci (jeho verze je, že se nechal seřvat, ale on vůbec netuší, jak to vypadá, když řvu 😀 ) Mluvil se mnou, jak ho to mrzí, jak tohle vůbec nevěděl, jak o mě nechce přijít, děkoval mi za zpětnou vazbu… managerské kecy, ale na mě zabíraly a pomalu jsem chladla a v duchu si říkala, že by to třeba ještě šlo nějak vymyslet…

 

[fruitful_dbox] Jsem blbá! [/fruitful_dbox]

Nakonec jsme se dohodli, že si musím promluvit ještě s vedoucí, protože ačkoliv on by mi tu výpověď dohodou podepsal, nechce mě tu držet, když tu opravdu nebudu chtít být, ale udělat to nemůže, protože moje nadřízená je nyní ona.

 

Když jsem se vracela na místo a viděla jí, říkala jsem si, jestli jí to můžu udělat a jestli to třeba moc neprožívám… Jen jsem dosedla na židli, začala mě buzerovat, že nemůžu opustit místo aniž bych jí dala předem vědět. 

WTF? Pracuju tam rok a půl a v životě po mě šéf nechtěl, abych mu něco podobného hlásila a navíc ona na svém místě prakticky není a já musím komunikovat i s ostatními odd. firmy a občas, se prostě musím zvednou a jít za nimi a navíc teď jsem mluvila se šéfem!

[fruitful_dbox] Chvíle triumfu! [/fruitful_dbox]

S úsměvem jsem jí to odkývla a poprosila jí jestli má na mě 3 minuty. Měla. Tak jsem jí dala výpověď. Podívala se na papír, pak na mě. Chvíli na mě nenávistně zírala a pak bez jakékoliv otázky či jakéhokoliv zájmu jen řekla, že mi to nepodepíše… Měla jsem z celé konfrontace dopředu strach. Ale když mi tohle řekla… pamatuju si na ten neskutečný pocit zadostiučinění, když jsem jí odpověděla něco ve smyslu, že je mi jedno jestli to podepíše. Já jí jen oznamuji, že od září nenastoupím a pakliže mi to ne podepíše, půjdu na neschopenku.

 

Vyslechla jsem si, že nekopu za tým (ten tým jsem postavila, vycvičila a jsem s nimi nonstop, ona si ještě plete jejich jména.. ale já nekopu za tým). Pak taky to, že je ode mě drzost vybírat si dovolenou (poslední týden v srpnu mám první dovolenou za toho 1,5 roku, ona je na pozici měsíc a už měla cca 10 dní volna…)…

Zkoušela to dost tvrdě, ale já jsem nepovolila a ani můj úsměv nezakolísal. Když jsem viděla její vzteklou bezmoc, tu samou, kterou já jsem prožívala celý ten měsíc, fakt jsem si to užívala…

 

Nakonec mi druhý den řekla, že si to nechala projít hlavou, a že mi to podepíše, pakliže jí vytvořím metodiky na to, co dělám navíc, aby to mohl za mě dělat někdo jiný.

Odsouhlasila jsem, ale ještě se zhádáme, protože já odmítám dělat metodiky jako pro pomocnou školu (jednou po mě chtěla vytvořit i návod jak se vyhledává v outlooku).

Tzn. vytvořím návod, jak to udělat. Ona pravděpodobně řekne, že to není to, co chtěla a že mi to nepodepíše a já zase pohrozím neschopenkou…

[fruitful_dbox] Dochází mi čas…[/fruitful_dbox]

Takže od 31.8. jsem bez práce a rozesílám životopisy.

Zajímá mě online marketing, copywritting apod. ale pomalu mi mizí úsměv. Čas se krátí a výběrová řízení mají příliš mnoho kol… Navíc mě mrzí, že přijdu o super kolektiv v práci. A zřejmě budu muset řešit i stěhování do Prahy, protože tam ta pracovní místa jsou, ale já už si oblíbila Brno…

Zvažuji jít i na volnou nohu, ale obávám se že ještě neumím dost a potřebuji mít ještě mentora.

Třetí (rezervní) možnost, je odjet na 1-2 měsíce do Anglie jako pečovatelka. Vždy jsem se chtěla někam takhle podívat a zlepšila bych si Aj což nutně potřebuju, navíc za 3 měsíce v Anglii si vydělám tolik jako tady za rok…

[fruitful_dbox] To elké množství možností mě děsí [/fruitful_dbox]

Ideální by bylo, kdyby vyšlo to, co mě napadlo a nakonec mi to nabídl i šéf – přejít na naše marketingové odd. bylo by to ideální. Neopustila bych projekt, vídala bych „své“ lidi, ale zároveň bych dělala práci, která mě zajímá a učil/velel by mi hodně velký profík.

Jediný problém je ten, že by musel chtít on a že asi neumím dost, abych ho zaujala a taky to, že mám pocit, že mě vyloženě nesnáší. Já ho taky nemám ráda, ale jsem ochotná to případně překonat, protože mě může skutečně hodně moc neučit… 

 

Takže uvidím. Příští týden je můj poslední pracovní, tak mi držte palce ať to nějak dobře dopadne a já najdu práci, která mě bude bavit a umožní mi zůstat v Brně… Popřípadě, pokud máte nějaké tipy tak se s nimi! 🙂

 

 

[fruitful_tabs type=“default“ width=“100%“ fit=“false“]
[fruitful_tab title=“Jebu, jebeš, jebeme, aneb vždy to skončí stejně…“]  [/fruitful_tab]
[fruitful_tab title=“O tom, jak jsem k práci přišla“]  [/fruitful_tab]
[/fruitful_tabs]

4 komentáře: „Vyvrcholení

  • 19.8.2017 (12:57)
    Permalink

    Tvl já jsem se naštvala jenom to čtu. Co tohle je za kreatury sakra? Co si o sobě ti lidi myslí? To je přesně důvod, proč se mi ekluje pracovat v Čechách. Samozřejmě vím, že to není všude takové, ale většina zaměstnavatelů nebo manažerů jsou podle mé zkušenosti a toho, co jsem slyšela, idioti, co si myslí, že tě vlastní. Ještě po tobě chtít nějaké návody atd.! Jak si vůbec může dovolit se k tobě na konci takhle chovat, když ti lhali a nedali ti to, co ti slíbili? Hlavou mi letí jedna nadávka za druhou.

    Dobře, že ses držela, já bych hned letěla za svou kamarádkou právničkou, zjišťovat, jestli mě tam můžou takhle držet a jestli na ně nemůžu nějak jinak, když něco slibovali a nedodrželi. Někdy stačí právníkem jen pohrozit, jakmile vědí, že nějakýho máš, tak se spousta podobných hovad uklidní a začne ti jít na ruku.

    Reagovat
  • 19.8.2017 (14:29)
    Permalink

    Já už tam být nechci. Díky tomu, že mi nedali to povýšení, jsem zůstala dělat stejnou práci co dělám už rok a půl, a která mě už nebaví. Navíc tam dělá bordel ta vedoucí… Dostane stručný návod a bude to… Jen teď tak trochu nevím co dělat 😀 Výpovědi nelituju, le bohužel to neznamená, že byc se nebála budoucnosti… nikoho nemám, kdo by mě živil nebo nechal dočsně bydlet. S máti mám takové vztahy, že mi stačí víkend u ní a klepu se po celém těle… takže to prostě musí nějak dobře dopadnout… 🙂

    Reagovat
  • 20.8.2017 (12:59)
    Permalink

    Juj, tohle jsou věci, který mě dokážou fakt hodně točit. Věšet na nos bulíky, jak jsi nepostradatelná a pak tě ani neohodnotit? To si pak člověk vážně připadá, že chodí do práce jen tak. Dobře jsi to udělala.

    Reagovat
  • 24.8.2017 (18:29)
    Permalink

    A proto radši do žádné práce nechodím, tohle bych nedávala.. 🙁

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *