Víla vs. princezna

Jak už bývá v mých článcích zvykem, zase budu psát o něčem, co mne nějakým způsobem zasáhlo. Dnes je to, jak strašně lidé dají na vzhled…

Víte, před pár lety jsem se coby cca dvacetiletá účastnila kurzu, který vedl asi o 13-15 let starší chlap, který se mi strašně líbil. Ale hrozně. Nijak jsem to neřešila, takže když kurz skočil, přestali jsme se normálně jako dva cizí lidé vídat. Často jsem ho ale potom potkávala, když jel autem okolo. Jen málokdy mne pozdravil.

Nyní, je to už cca 4-5 let a mé tehdejší okouzlení už dávno pohltil čas. Dnes vidím papulatého pitomce (to není nadávka, on byl vážně hloupý a jednoduchý, akorát, že tehdy jsem si to vůbec neuvědomovala), který by si už neměl ani pamatovat, že existuji. Ale opak je pravdou. S lety se změnil můj styl: Zkrátila jsem vlasy, začala se malovat, častěji nosit podpatky i „vyzývavé oblečení“, nasadila cynický, arogantní výraz plný nezájmu o okolí… a čeho jsem si nevšimla? Dnes, kdykoliv ho potkám, když jede v autě kolem (všimnu si ho vždy, protože má auto, které se mi jako jedno z mála líbí), kývá mi hlavou na pozdrav tak vehementně, div se nepraští o okýnko. A víte, co? Mne se to dotýká a řekla bych až, že mě to uráží. Potlačila jsem svou přirozenost a stala se mainstereamovému oku lahodícím kouskem.

Vnějšek na úkor vnitřku a lidem to stačí.

Oslovují mne princezno… Ale pokud bychom se měli držet pohádkového oslovení, tak já nejsem princezna. Málokdy jsem jí byla a málokdy jí chci být. Ve skutečnosti jsem víla. Volná, nespoutaná víla, potřebující k životu sluneční vzduch, přírodu volnost, čistotu a světlo… Jak v prostředí, tak ve vztazích. Víla, pocházející z jiného světa, ale snažící se žít ve světě smrtelníků, dodržující jejich pravidla, ale stále je plně nechápající.

Uvedu příklad:

Když jde na procházku za teplého jarního, už skoro letního dne víla je nadšená a dokonale šťastná, protože všude kolem ní panuje dokonalá harmonie a ona je její součástí, cítí spojení s každým živočichem či rostlinou, které cestou potká. Upírá zrak do neprostupných shluků rostlin, hledající stopu skřítků, elfů, či jen chcete-li duchů lesa. Příroda je jejím domovem, rozumí každému zvuku, chápe každý pohyb. Má z toho prostou čirou radost.

Když jde podél louky, už nedokáže odolávat. Rozpustí si vlasy a nechá lehký vánek, aby si s nimi pohrával a vískal ji. Sundá si oblíbené, ale notně okopané boty a jde se brouzdat trávou, občas se sehne a přivoní si ke květině a svou pylovou alergii naprosto ignoruje, protože ví, že teď jí to neublíží. Když dojde na nějaké hezké místo, sedne si ve svých otrhaných džínových kraťasech na zem, a nechá, aby jí sluneční paprsky ohřívaly přes tenké bílé tílko. Po chvíli neodolá a lehne si na zem. Skvrny od trávy jí nezajímají. Její oblečení není nákladné a zdobné. Jedná se o obyčejné jednoduché kousky, které spojuje její milovaný materiál – bavlna, nic umělého. Dá si ruce pod hlavu. Okolo levého zápěstí má obtočený korálkový náramek, vlastní výtvor, který stvořila v záchvatu kreativity a na který je právem pyšná, však jí ho téměř každý chválí. Na zápěstí pravé ruky, má své milované hodinky. Tlustý silikonový pásek možná neladí oku každého diváka, ale ona je má ráda, tolik toho s ní prožily a jí se tolik líbí. Tohle je víla spontánní, svá, svobodná… volná a šťastná.

Když jde toutéž cestou princezna, cítí slabý odvar toho co princezna, protože přes její osobní vjemy se k ní krása okolí nedostane na plno. Trápí jí nepohodlné podpatky nebo baleríny, které ji na stržených puchýřích při každém kroku zabolí, jak říznutí žiletkou. Upnuté džíny, brání jakémukoliv prudšímu pohybu. Těsné tričko z umělého materiálu s obrovským výstřihem, odhalující kousíček krajky z podprsenky je ušité z látky připomínající gepardí srst – koupe se ve vlastním potu. Ačkoliv je venku teplo, okolo krku má obtočený nákrčník, protože to je dnes móda. Pyl, který je ve vzduchu, se jí lepí na řasy obalené řasenkou a linky nad nimi. Začínají ji silně svědit oči – alergie útočí. Jde zpříma, cílevědomě a rázně. Ne protože by někam spěchala, ale na podpatcích se nedá jen tak bezcílně se toulat, aniž by se neustále nezakopávalo. Smutně jde kolem louky, kde loni chodila víla, toulala se v myšlenkách a jen tak pro radost si vila na hlavu věneček z pampelišek, který když ji omrzelo nosit ho na hlavě, odevzdala rybníku a následující dny se na něj chodila koukat.

Na světě jsou víly i princezny. Ale je strašné být vílou uvězněnou v těle princezny. Je to jako mít svázané nohy, když se chcete rozběhnout, máte svázané ruce, když chcete obejmout celý svět… Dříve jsem se měnila v princeznu, jen když jsem něco potřebovala. Vyreklamovat zboží, někomu vynadat, něčeho dosáhnout, protože lidé se princezen bojí. Princezny mají moc. Ale byla to jen legrace, maska, drobná hra na schovávanou. Ale jednou se mi to vymklo z ruky a já se v těle princezny zasekla a teď nemůžu ven. Nemůžu ani ven z těla princezny, ani ven, zpátky, toulat se do polí.

A jen se musím koukat na to, jak lidé, kterým dříve nebyla víla dost dobrá, teď padají před princeznou na kolena. Princezna se cynicky ušklíbne a pomyslí si něco o ubožácích, kdežto víla tiše pláče. Ne kvůli dávnému pobláznění, ale kvůli tomu, že dnes každý dává přednost přetvářce před upřímností.

Princezny mají sice moc, ale víly jsou šťastné.

Červen 2015

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *