Osobně o sobě

Ve vzduchu je cítit změna

Poslední dobou se mění všechno. Život tak, jak jsme ho znali je nenávratně pryč a měníme se i my samotní. Já jsem po dvou týdnech ležení s “chřipkou” konečně rozlouskla své odvěké dilema…

Všechno zlé je pro něco dobré. Zní to jako příšerné klišé a protože ho slýcháme od dětství, už nad ním ani nepřemýšlíme, a prostě ho pouštíme jedním uchem tam a druhým ven. Jenže ono na tom něco je.

Prodělala jsem chřipku. Nebyla zlá jen divná. Pro všechny případy jsem s ní byla dva týdny doma a další týden k tomu trávím stále ještě doma, protože se mi rozjelo astma a dost fest. Naštěstí jsem měla v lékárničce dýchačku, takže dýchám a snažím se zůstat v klidu, což při celosvětové covidové panice při respiračních problémech není úplně nejlehčí.

Pokud jsem TO měla, co když můj kašel není obyčejný astma kašel, ale poškození plic? A co když jsem TO neměla a teď oslabená astmatem TO dostanu?

Můj doktor je ode mě přes 150 km daleko a sám je v karanténě.  Já jsem zaseklá v Brně a už týdny mi jedinou společnost dělá můj ksicht v zrcadle…

Je to fakt opruz, ale na druhou stranu je to vlastně to nejlepší, co se mi mohlo stát… když si teda odmyslíme astmakašel 😀

 

Už strašně dlouho si kladu otázku jestli město nebo vesnice. Vybrala jsem si město, kvůli práci jenže jsem copywriter a správce sociálních sítí a moje práce se dá dělat na dálku. I v současné práci jsem fyzicky v kanceláři jen 3 dny a zbytek dělám z domu. Myslela jsem si, že město je to pravé, dokud jsem sama. Ve městě není těžké žít nezávislý život, bavit se a potkávat nové lidi… Navíc jsem minimálně každý týden jela domů na Vysočinu, do polí, luk, lesů a za svým milovaným Cirounkem. (Ano, pořád jí máme ve střídavé péči a pořád ten rozkošný pytel chlupů miluju k zbláznění <3 )

Jenže současná situace mi tohle všechno vzala a uvěznila mě v Brně. Doslova a do písmene jsem vězněná v betonové džungli. Přímo pod okny mi v 15 minutových intervalech jezdí šaliny a v noci je situace lepší jen o tolik, že jezdí jedna za hodinu. Dělají hluk jako vlak, jako bych spala přímo u kolejí. Chvíli trvalo než jsem si zvykla, ale ukonejšila jsem se tím, že je to jen dočasné a překonala jsem to. Jenže to bylo předtím v době, kdy jsem mohla odjet do klidu. Teď už tu jsem přes měsíc…

 

Měsíc jsem měla čas přemýšlet… A…. nějak jsem se odklonila ze své cesty. Celý život jsem si přála žít na malé vesnici s obrovskou zahradou, pěstovat ovoce, zavařovat kompoty, chodit sbírat vajíčka ke slepicím, sama topit dřevem, sušit prádlo na sluníčku… Minulý rok jsem si krátce vyzkoušela život ve slaměném domku. Bez vody a omezeným množstvím elektřiny. Byla jsem nadšená! Život tam, dával smysl. Věci se nedělaly jen jako výplň času, ale aby tam člověk mohl žít… Sbírání dřeva, zatápění, přikládání, ohřání si vody na vaření, na mytí nádobí, doplnění vody… A najednou jsem tady. Uprostřed Brna, daleko od smysluplného života a dědy s babičkou, kterým tu už moc času nezbývá a já ho takhle marním.
Bála jsem si, že když se “zakopu” na vesnici, zůstanu sama. Ale život ve městě mi stejně správného partnera nepřinesl, protože tu neznám nikoho s kým bych toho měla dost společného. A asi je to logický. Většina lidí tu žije, protože takhle žít chtějí. Já tu jsem jen proto, že jsem si nevěřila, že sama vesnici zvládnu.

Zbytečně marním čas, takže jsem se rozhodla pro změnu. Vracím se na venkov! Vracím se na Vysočinu! Vracím se za babičkou a dědou! Vracím se domů. Netuším, kam mě jednou život doopravdy zavane, pořád platí, že bych ráda strávila rok života někde na cestách a ideálně v dodávce, ale teď je čas žít přítomností.

Jaký je plán?

  1. Do zimy vyřešit auto. Nejsem aktivní řidič a nemám auto. Pokud mám žít na vesnici musím být mobilní.
  2. Přes zimu musím vyřešit pozemek. Potřebuju min. 3000m, kde půjde potavit maringotku, udělat sad a ohradu pro ovce
  3. Na jaře pořídit maringotku. Miluju minimalismus, i když zatím v něm mám rezervy a nechci se připoutat k jednomu místu, alespoň zatím, dokud nemám vlastní rodinu…
  4. Jaro/léto předělat maringotku a zatím stále pracovat v Brně.
  5. Dodělat maringotku a dál se uvidí. Buď budu 2-3 dny v týdnu kvůli práci v nějakém městě a zbytek doma nebo zůstanu doma úplně. Uvidíme, jaká bude situace.

Ale čas, který trávím zavřená v malém bytě mi dal jasnou lekci. Tohle už nikdy nechci znovu zažít. Oč líp by mi teď bylo venku na Vysočině. Večer bych se nechodila projít mezi baráky, ale chodil abych pomaličku na houby a dělala si zásoby na zimu. Na cestu by mi nesvítily lampy, ale hvězdy. Ze spaní by mě nebudila auta a šaliny, ale zpívání ptáků a kuňkání žab.

Rozhodnutí padlo. Snad dokážu postupovat podle plánu.

HOWG!

 

Tip pro vás:

Právě poslouchám

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *