Tak trochu v prdeli

Pořádná dávka víkendové deprese anebo, co taky jiného o víkendu dělat…

 

Za poslední cca 3 měsíce se můj život proměnil v noční můru, kdy mi neustále padá na hlavu a pronásleduje mě vědomí vlastní neschopnosti a nedostatečnosti.

Moje okolí prožívá babyboom, sestřenka porodila, moje spolužačky ze škol si na FB fotí bříška, postují fotky z porodnice a teď si i citová prostitutka založila nový blog taktrochutěhotná. Na jedno těhotenství/miminko, se kterým se vyrovnám,  připadají tři další.

 

Miminka čekají i lidé, do kterých bych v životě neřekla, že děti mít budou a potomky čekají dokonce i ti, kterým bych rozmnožování jaktěživa nedoporučila, protože to jsou podprůměrní idioti, co jsou rádi, že se zvládnou podepsat a dny tráví u továrních pásů (jo, jsem mrcha, závidím ale stejně je to pravda). 

I ti si k sobě dokázali najít vhodný protějšek, se kterým se cítí na založení rodiny.

To jsem nikdy nezažila. I když jsem VBho skutečně milovala k založení rodiny jsem se s ním neodhodlala. Neměli jsme na to věk, nepřišla jsem si dost připravená a navíc v našem vztahu bylo ještě potřeba hodně věcí doladit (na což bohužel nikdy nedošlo). Už si skoro nevzpomínám jaký náš vztah byl. Je to už tak dlouho… Ale dokonalý nebyl. Byly doby, kdy jsem měla pocit, že jediné, co by naše štěstí mohlo ještě vylepšit by bylo miminko. Malá tvoreček vytvořený z nás dvou. Představovala jsem si malého chlapečka s VBho vážným, moudrým pohledem. Silného a neochvějně pevného jako jeho tatínek… Ale většinou jsem se cítila opuštěná a ztracená a kladla si otázku, co bude dál, když spolu skoro ani nemluvíme, nic nesdílíme a jen vedle sebe žijeme… a platí to i teď. 

S VB jsme „přátelé“. Tzn. On je půl roku pryč a vrací se jen na víkendy, já bydlím u něj (s jeho máti a malýma ségrama) a starám se o Ciri, protože nesnesu představu, že by to dělal někdo jiný (čti: nějaká jiná). Když VB v pátek přijede, já už jsem buď pryč nebo mu v rychlosti shrnu uplynulý týden s Ciri. On se zeptá co je u mě nového, já mu to stručně vyjmenuji a jdu. Celý víkend jsem zalezlá u matky, kde mám na zemi hozenou matraci, matka mě průběžně vyhazuje a ječí na mě, záleží na tom, kolik volného času zrovna má…

 

Měla bych něco udělat, ale nevím co a ani jak.

 

Nechci takhle fungovat celého půl roku. Začíná se mi stýskat po Brně a po možnosti potkávat lidi, které neznám. Mám Ciri strašně moc ráda a miluju procházky s ní, ale venku je hnusně a navíc vím, že s Ciri to nemá budoucnost. K čemu mi je milovat psa, starat se o něj a brát ho jako vlastního, když nikdy nebude můj? Je to VBho problém. Neustále mi zdůrazňuje, že Ciri je jeho pes. Tak ať si to zařídí v práci a sedí na prdeli doma! Přece si sakra nemůže pořídit psa, který je fixovaný na pána a pak si odtáhnout na půl roku někam do prdele a vracet se jen na víkendy, kdy stejně ani není celou dobu doma.

Já vím, že to VBho taky trápí, ale to je všechno. On se bude trápit, ale nic nevyřeší – prostě se to musí vydržet a je mu jedno, co to dělá s jeho okolím. Tohle jsem zažila na vlastní kůži a prostě v tom Ciri nemůžu nechat. Nemůžu jí nechat v rukou cizí blonďaté nány nebo jiného cizího člověka, který jí nemá tak dost rád, nezná jí, neví co má ráda, neumí jí pořádně pomazlit apod. Nedokážu dopustit, aby večer marně kňučela před dveřmi VBho máti a otevření se nedočkala. Od štěňátka je zvyklá spát v posteli v objetí někoho, kdo ji miluje… Už takhle je dost zlé, že je bez svého pána a má „jen“ mě…
Tohle byl jeden z důvodů proč jsem nechtěla, aby se pes pořizoval. Když člověk nemá vyřešený svůj život, neměl by do něj tahat někoho dalšího, i když ten další je „jenom“ pes.

 

Takže na Vysočině „ztratím“ půl roku, i když upřímně pochybuju, že v Brně by to bylo lepší (je to jen pocit) a procházky s Ciri mi pomáhají na bolavá záda.

 

Mám prostě pocit, že celý můj život je tak nějak špatně. (Jo, dneska mám fakt fest depku). A nejhorší, je, že si nemám absolutně s kým promluvit. Když je nejhůř, můžu sice zavolat VB a ten svoji „povinnost“ splní, ale cítím z něj, jak ho to nezajímá a jak je přesvědčený, že řeším kraviny. Brácha si myslí, že jsem úplně blbá, že chci dítě a že se podle nej „fixuju“ na VBho. (Nefixuju a to je daleko horší, nemám už žádný cíl.) A máti? Máti si zplna hrdla vychutnává mojí situaci. Jak mě může o víkendu vydírat, abych u ní mohla přespat, jak se klepu vyčerpáním, když vstávám ve 4 hodiny ráno, jak se nervuju, abych se na Vesnici dostala a nezůstala kvůli zpoždění trčet napůl cesty… A ostatní s tím nechci obtěžovat, mají svých starostí dost.

 

Chybí mi partner, ta druhá půlka, která člověka doplní a díky, které už není nikdy sám.

 

Jenže, kde ho vzít?

Matka mi tvrdí, že jsem vybíravá a každý je pro mě debil (takže, dobře mi tak, že jsem sama). Přeje si, abych se konečně zlomila a začala chodit s Berušákem nebo Pollem. A ano, tihle dva jsou stále v nabídce.

Berušák, který se mě snaží už asi dva roky marně vylákat ven, nechá si ode mě líbit nekonečné odmítání a jeho největším snem je jít se mou do bazénu a vidět mě v plavkách. Nebo Poll, třicátník s desetiletým, sice nefungujícím, vztahem, který mi píše, že mě miluje, ale momentálně je s přítelkyní na výletě v Německu… Nebo bych třeba mohla začít randit s tím divným týpkem na FB, co mi nedávno psal „Pěkní hafani a nejen oni“ nebo s bývalým VBho nové kamarádky, na kterého museli zavolat policii a který se mě taky snažil si na FB přidat. Prostě mám úžasný výběr a stačí jen natáhnout ruku a pověsí se mi na ni jeden větší debil než druhý! Takže jsem vlastně sama z vlastního rozhodnutí.

Mě prostě normální chlapi ignorují. Podle dávné VBho teorie a matčiny taky, je to prostě tím, že se mě bojí, protože jsem podle nich strašně hezká, chytrá a žádná levná husa, kterou utáhnou na vařené nudli… Je sice fajn si tohle namlouvat, ale jednak to už podle mě dávno není pravda, pokud vůbec kdy byla a druhak, tak v tom případě to skončí tak, že za pár let se budou lidi divit, proč „taková holka“ skončila sama bez manžela a dětí.

 

Já prostě balit neumím. Vím, že tohle je hrozně jednoduché říct, a že bych s tím měla začít něco dělat. Jenže já to ani nechci umět. Chci partnera, který si bude umět ujasnit, to co chce (mě) a pak si to prostě vzít resp. „uštvat mě“, přesvědčit, přelstít… (Stejně jako to dokázal VB a já na to hrozně ráda vzpomínám 🙂 ) Jen bych si přála, aby můj nový partner na rozdíl od VBho přijal, že nejsem dokonalá a jsem jenom člověk se spoustou špatných vlastností a jeho láska vydržela. VBho jsem varovala, ale bylo to k ničemu.

 

Takže tak se asi mám 🙁  Nestojí to za moc a nejhorší je, že nevidí, jak a kdy by se to mohlo zlepšit. Mám pocti, že tohle trápení je bez konce a jen pevně doufám, že tenhle blog nečte nikdo, kdo mě zná např. ze školy, z Vesnice apod. propadla bych se hanbou. Tohle je soukromé, pro lidi, co mě neznají nebo pro ty, kteří mě díky blogu poznali takovou jaká jsem…

 

4 komentáře: „Tak trochu v prdeli

  • 21.1.2018 (14:51)
    Permalink

    S těma dětma depkařím podobně. Sice chlapa mám a to muže, kterého velice miluju a jsem s ním šťastná, ale počít potomka se jaksi pořád nedaří. Makáme na tom už půl roku a stále nic a kolem mě se taky rodí jedno dítě za druhým a to i lidem, kteří by si podle mě neměli pořizovat ani křečka, natož mimino.
    Se samotou je to ovšem horší – i o té vím, že umí člověku pořádně lézt na mozek a čím dýl je jeden sám, tím hůř se to snáší. Na tvém místě bych ale asi sbalila psa (kurnik, 90% času se o něj staráš ty, tak je prostě tvůj a tečka) a odstěhovala se někam do háje, kde budeš mít klid od všech lidí, co se do tebe navážejí a moralizují tě. Kdybys třeba pár nocí potřebovala azyl v Brně nebo tak něco, klidně napiš. Držím palce, ať se brzy cítíš líp 🙂

    Reagovat
    • 22.1.2018 (19:17)
      Permalink

      Moc díky za nabídku azylu, ale zatím mám v Brně ještě pokoj a pouštět ho neplánuju 🙂 Mrzí mě, že vám početí nevychází podle plánu, ale nepochybuji, že to dobře dopadne. Jsi Lúmenn, rozumíš energiím, aurám, léčivým silám přírody apod…. komu jinému by to mělo vyjít, když ne tobě 🙂
      Nad tím, že bych Ciri sbalila a odešla občas fantazíruju, ale vím, že to nikdy neudělám 🙂 Je VBho, veškeré náklady, které jsou v řádu tisíců měsíčně hradí on, navíc ji miluje a ona jeho. Jen on to neumí dát pořádně najevo 🙂 Navíc bych tím neprospěla ani sobě. Já potřebuju založit rodinu a ne psí útulek (to až později 🙂 ) Kdybych mu Ciri „sebrala“ byli bychom nešťastní všichni tři.
      Včera jsem se z toho vypsala a moc díky za podporu 🙂 Dnes už se snažím to vidět optimističtěji. Mám čas na rozjíždění podnikání, spím na pohodlné zdravotnické matraci (sama jsem ji vybírala), když je mi smutno můžu do alelujá objímat jednu krásnou heboučkou pejskovu, která mě má taky moc ráda a nejspokojeněji spí, když jí objímám. A můžu se těšit na jaro už budou naše toulky po polích a loukách zase nádherné 🙂
      Netuším, co mi budoucnost přinese, ale dneska mám pocit, že bude líp, musí, takhle to nemůže jít věčně…

      Reagovat
  • 22.1.2018 (11:50)
    Permalink

    Já naštěstí nejsem mateřský typ, takže mě nerozhodí těhotenství kolem mě tak jako tebe, ale také se nad tím pozastavuju a kolikrát si říkám „Proboha ta taky? Chudák dítě, co z něho bude“, nechápu, proč i lidé, kteří mají finanční problémy a s těží zaplatí nájem a kolikrát nemají pořádně ani na jídlo si myslí, že zvládnou uživit dítě. Tahle skupina lidí by měla sex provozovat odděleně, každý v jiné místnosti, aby se těmhle těhotenstvím zabránilo.
    Druhý extrém mi příjdou uspěchané vztahy. Kamarád od mého přítele si našel slečnu, po 3 měsících ji (na Silvestr) požádal o ruku a o víkendu přišli s tím, že budou rodiče. On bude dobrej otec, věřím tomu že ano, ale určitě to dobře dopadne? Za tak krátkou dobu neměli možnost jeden druhého pořádně poznat, zjistit, jestli se shodují v důležitých životních otázkách a jestli zvládnou společně řešit krizové situace.
    A láska příjde, až to budeš nejmíň čekat, je to sice klišé, které se tak říká, ale mě se to osvědčilo. 🙂
    Držím palce, ať se brzy cítíš lépe.

    DL ♥
    https://deniselibertas.blogspot.cz/

    Reagovat
  • 22.1.2018 (20:12)
    Permalink

    V každom ohľade ti držím palce. Viem, že komentár nemá byť psycho-poradňa, ale podľa mňa funguje pre každého človeka, muža či ženu, vzťah skutočne ukončiť, vyčistiť priestor a tak ísť ďalej. Takto si stále na bývalého (?) napojená. Či už bývaním, alebo aj tým psom. Tiež mám kamošku, ktorá síce bývala už sama, ale psa si striedali – v podstate ako dieťa na víkendy a podobne. Nie všetko v živote je jednoduché, ale dá sa to riešiť. Pomaly a postupne.
    A ak už inak nie, tak sa filtruj ďalej písaním. Sama viem, že je to dôležité.
    Veľa šťastia
    http://www.teha.sk

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *