Svět knihy 2016

Nečekaně se mi naskytla možnost dostat se do Prahy v době konání veletrhu Svět knihy 2016.

Do Prahy jsem se chtěla mrknout už dlouho a teď když se mi naskytla příležitost svézt se tam, jsem se musela rozhodnout mezi třemi místy, která bych chtěla navštívit.

  1. Lefinka (možnost pohladit si živé lvíče, omezeno časem. Lvici si hladit nechci)
  2. Žižkov (místo, které formovalo takovou osobnost, jako je Pražský poděs)
  3. Svět knihy 2016

Byl to krutý boj, ale nakonec z časových a finančních důvodů i nostalgie vyhrála možnost číslo 3. Na Svět knihy jezdím sice nepravidelně, ale už od základky, a ačkoliv jsou mé dny, převážně knižní bloggerky, sečteny, tak mě knihy stále baví a okrajově se recenzím věnuji i nadále.

Takže jsem tedy vyrazila na Svět knihy 2016 a byl to svým způsobem zážitek.

ks

Po příjezdu do Prahy jsem musela zdolat drobné obtíže, jako například najít cestu z nádražní haly (to by jeden neřekl jak moc velkým problémem to může být). Pak následovalo zjištění, že netuším kudy se na veletrh dostat, protože ta možnost byla tak nečekaná, že jsem to nezkoumala. Místo zoufalého sednutí si na chodník či ptaní se nepřátelských okolo chodících, jsem raději vyrazila hledat wifinu, která prostě musela být někde v dosahu, vždyť jsem byla v Praze! Wifinu jsem zakrátko našla, zjistila si cestu a pak už mi nic nestálo v cestě a já se mohla vnořit mezi stánky s knihami.

Vzhledem k tomu, že veletrh navštěvuji už roky, můžu ho, na rozdíl od většiny ostatních blogerů, srovnat s minulostí. Svět knihy upadá! Vzpomínám si na doby, kdy na každém stánku rozdávaly bonbóny, záložky, časopisy a kolikrát i knihy. Všichni byli milí, veselí a hovorní! Jak se ty doby změnily. Současná podoba Světa knih je v podstatě jen veletrh, kde si můžete nakoupit knihy za zvýhodněné ceny a veškerý přátelský a hravý duch se zcela vytratil.

Další úpadek byl, že v dřívějších letech jsem hned u dveří obdržela mapku se stánky, tu jsem letos nedostala a tak jsem mezi stánky jen ztraceně bloudila a hledala něco, co by mne zaujalo. V podstatě jsem nic nenašla. Program jednotlivých stánků byl v podstatě nulový a většina vystavujících jen seděla a pozorovala „cvrkot“ případně si povídala se známými. Cestu mi zkřížilo několik uvřískaných škol, kdy děti učitelce nadšeně hlásily, kolik knih si koupily (nesmírně by mne zajímalo, kolik z nich přečtou). Osobně jsem si žádné knihy nekoupila. Momentálně nemám na čtení náladu a ani dost času, navíc když si chci koupit knihu, nepoletím se kvůli tomu mačkat s lidmi na veletrh do Prahy – mám přece internet!

Nejzajímavějšími zážitky z veletrhu tak zůstává, vystavují, co se mně pokoušel sbalit. Což bylo nejen nevhodné, neprofesionální, ale i prach obyčejně otravné, protože zrovna tenhle stánek mě docela zajímal, protože jsem zvažovala, že bych s nimi obnovila spolupráci a zajímalo mě, co mají nového. Ale nic jsem nezjistila…

A zlatým hřebem veletrhu se pro mě stala kojící matka. Abyste mi rozuměli, osobně proti kojení na veřejnosti nic moc nemám a pokud by mi dítě řvalo hlady a nebyla by jiná možnost, sama bych ho na veřejnosti nakojila. Ale i tak bych se snažila o maximální soukromí a klid, protože považuji kojení za výjimečný okamžik mezi matkou a dítětem, kdy dochází k utužovaní společných pout.

Matka, která na mne tak hluboce zapůsobila, byla zjevně jiného názoru než já. Kráčela si po veletrhu a dítě nesla v nosítkách na břiše. Prso měla prostě normálně za pochodu vyndané, dítěti se nijak nevěnovala a ani se ho nedotýkala, ruce měla naprosto bez zájmu volně spuštěné podél těla a přisátému miminku se kývala hlavička ze strany na stranu v rytmu jejích kroků. Byla, a když si na to vzpomenu, tak stále jsem, maximálně pobouřená a považuji to za naprostou degradaci ženskosti i mateřství. Když se chovám jako kráva, pořídím si tele a ne dítě!

 

Celkově jsem byla z veletrhu silně zklamaná. Stánky a veškeré akce mě nezaujaly. Z avizovaného několika denního programu jsem měla zájem pouze o setkání s Aňou Geislerovou, které jsem bohužel nestihla. Celkově veletrh nejen že se nevyvíjí a nejde s dobou např. poskytnou nějaké tiché prostory pro vloggery a bloggery, aby mohli v klidu zpracovat své materiály a dojmy, by dnes už snad mělo být na podobné akci samozřejmostí, ale dokonce upadá. Myslím, že můj zájem je na několik let uhašen. Už letos jsem nic moc nečekala a přesně to jsem si z veletrhu odnesla NIC, jen pocit ztraceného času…

(ale i tak jsem ráda, že jsem tam byla. Mám námět na článek a alespoň mohu srovnávat své dojmy s pocity ostatních bloggerů, kteří Svět knihy navštívili)

P.S. Jeden pozitivní dojem přece jenom mám. I jen krátkodobý pocit v Praze (cesta z nádraží na výstaviště) mně rozhodil a navodil ve mně pocit vyčleněnosti a nepatřičnosti, že tam nepatřím. Sotva jsem prošla branou výstaviště byla jsem „mezi svými“. Sice jsem tam neznala živou duši, ale věděla jsem, jednak že všude okolo je spousta bloggerů, ale i to že nijak nevybočuji. Brýle, džíny, botasky, a a dlouhé vlasy,  byly vidět kam oko dohlédlo. Zmalované a „vystajlované“ pipiny byly v silné menšině, ani si nevzpomínám, že bych nějakou potkala…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *