Cestování

Stolová hora a kostel duchů

Nevíte, co si počít s nudným sobotním dnem a chcete zažít nějaké dobrodružství? Sledujte moje kroky a zážitků si užijete tolik, že je ani nepoberete do batohů…

Nemám ráda klasické výlety typu dojedeme autem na památku, vystojíme dlouhou frontu na vstupenky a společně s davem dalších lidí půjdeme podle přesně stanoveného harmonogramu… a hlavně – na nic nesahat!

Můj ideální výlet obsahuje trochu fyzického výkonu, krásný výhled, šplhání náročným terénem, něco, co udělá dojem a ideálně ještě kus historie, který si ale budu moci osahat s nadšením úchyláka v tlačenici.

A přesně tak jsem nedávno strávila víkend. Byla to pecka!

Kostel duchů Luková

Znáte takové ty prdele na konci světa, kde chcípnul pes a lišky tam dávají dobrou noc? Jednou z nich je i Luková u Manětína. Naprosto obyčejná vesnička, kde po vysídlení Němců zbylo jen pár chalup a starý zřícený kostel. Jenže to není jen tak obyčejný kostel. V Lukové mají Kostel duchů. Každou sobotu si můžete domluvit prohlídku kostela a zažít neopakovatelnou atmosféru. Vidíte je tam v šeru, jak v bílých kápích sklonění sedí v rozpadlých lavicích, pohlcení v čase. Vzduch se nehýbe a oni také ne, přesto se nemůžete zbavit pocit, že každou chvíli vstanou. Duše vyhnaných lidí, kteří kvůli lidské zlobě a touze po pomstě museli opustit své domovy… Vinní i nevinní, dospělí i děti, všichni museli opustit své domovy a vydat se do neznáma, často jen s holým životem.

Atmosféra Lukovského kostela je neopakovatelná. Už když jsem o něm a jeho duších před lety slyšela jsem se tam chtěla podívat. Teď se mi to splnilo a bylo to nezapomenutelné. Ta atmosféra lidské pomíjivosti, klidu a světa, který je nám skrytý za návštěvu rozhodně stála a vůbec bych se nebránila další návštěvě, protože tohle se nemůže omrzet. Je to jako vstup do jiného světa

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Stolová hora Kozelka

Druhý den jsme se vypravili na stolovou horu Kozelku. Stoupání jsem sice prokňourala, ale objektivně vzato to bylo pouhý 1,5 km a moc náročné to nebylo. Pokud teda netrávíte poslední dva měsíce v horizontální poloze na posteli a bavíte se tím, že se cpete, potom to nahoru může jít trochu ztuha. Ale za ty výhledy to stojí! Celé okolí Manětína a Lukové je nádherné a když tak sedíte nahoře na skále, koukáte se dolů na zelené listy, šedé skály a modrou oblohu,  víte, že víc nepotřebujete. Že tohle je to jediné pravé a bohatství. Koukat se na tu živou zem a být v tu chvíli její nedílnou součástí. Navíc jsou mezi skálami udělané stezičky, po kterých se dá slézt níž a zase zpátky vyšplhat třeba po hřebech zasazených do skály, je to skoro jako takový skalní lanový park, takže si to opravdu užijete.

 

 

 

 

 

 

 

Nečtiny a čedičová hora

Nám to ale nestačilo a tak jsme se ještě vydali do Nečtin podívat se na čedičovou horu a navštívit místní zříceninu hradu Nečtin. Než jsme se tam ale dostali, zažili jsme pořádnou porci dobrodružství. Rozhodně větší než byla v plánu. Mé kouzelné já totiž přišlo s nápadem, že to nebudeme obcházet “to je přece nuda” a vezme to pěkně “direkt” po prudkém srázu rovnou nahoru. Naposledy jsem s touhle myšlenkou přišla na Mallorce a málem jsem tam vypustila duši. Jenže jsem nejspíš nepoučitelná… Prvních pár metrů to vypadalo jako zábavný plán. Šplhali jsme vzhůru, terén nám ujížděl pod nohama, každý krok bylo třeba si pečlivě naplánovat, aby se člověk nezřítil dolů… Prostě zábava! Jenže čím vzhůru jsme byli tím se šplhalo obtížněji, hlínu nahradily kameny, nebylo kde se pevně chytit… šplhali jsme dál, do rukou se nám zarývaly ostré čedičové kameny, sypaly se nám pod rukama a zábava se pomalu vytrácela. Nakonec jsme narazili na místo, odkud to výš už nešlo a museli jsme se vrátit. Jenže jak? Pod námi skalnatý sráz plný ostrých kamenů. Pád by nás odeslal na dlouhou dobu do nemocnice a byl by hodně ošklivý. Ale jak to udělat, abychom nespadli? Neviděli jsme si pod nohy, nebylo se čeho držet… Zdálo se to nemožné….

Ale měli jsme štěstí…

Zdárně jsme to slezli dolu a nahoru na zříceninu jsme nakonec vyšli stejnou “nudnou” cestou jako všichni ostatní.

Celkově jsem byla z cesty nadšená. Nejen proto, co jsem vyjmenovala, ale především proto, co jsem nezmínila. Jako třeba slaměný domek, vůni svobody a kravského hnoje (jo, mně se to líbí), mini jehňátko, ovčí bečení, kohoutí kokrhání, čerstvý vzduch, pohodu a vodu s mátou, na kterou do smrti nezapomenu 😀

 

Cestovat se dá i po českých luzích hájí a když jste srábci, tak vám v podstatě ani nic jiného nezbude. Ale škoda to není. Česká republika je nádherný kout země a každé poznávání světa, ať toho doma nebo za hranicemi přináší nové zážitky, myšlenky a stojí za to. Vždycky když váháte jestli jet nebo ne, řekněte JO! Jako já s Norskem a nikdy na to nezapomenu ani nebudu litovat.

Letos už jsem byla na Šumavě, ale to nestojí za řeč, protože jsem nevystrčila nos z ubytování a většinu času  jsem prospala. Pak jsem navštívila ještě Máchovo jezero, viděla jsem Jarmilinu skálu, kde známá tragédka z Máchova Máje sedávala a čekávala na svého Viléma a ze které později skočila…

Byla jsem i v Telči, kde mi to ale hodně zhořklo, protože při pohledu na místní rybník jsem si vzpomněla, kdy jsem tam byla poprvé a naposledy, s kým, proč… Vybavily se mi všechny dávné dny a naděje a padlo na mě vědomí toho, že nic z toho se nesplnilo…

Svojí přítomností jsem letos poctila i Krkonoše, viděla ty nejtrapnější vodopády v mém životě a málem jsem tam vypustila duši… No, bylo to zajímavé, ale to můžete posoudit sami 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *