Stačilo mi!

Nedávno ráno, zatímco jsem vybalovala pult, jsem dospěla k závažnému rozhodnutí. Dodělám si školu!
Před pár dny mi bylo už druhý den fakt blbě a celý den jsem strávila úvahami, zda jít do práce nebo ne.

Na konec jsem šla a čekal mne naprosto příšerný den a zablokovaná záda… Přemýšlela jsem. Přestat pracovat sice moc nebudu, i když se vrátím do školy a rozvrh si budu muset smrsknout do jednoho dne (ale to jde, už jsem to tak jednou měla), ale i kdybych měla udělat jen jeden další semestr a pak zase přerušit, stejně budu o krok blíže titulu. A představa, že alespoň jeden den v týdnu nebudu ubohá prodavačka salámů, na kterou si každý otvírá hubu (vážně, čím větší debil, tím víc si dovoluje) a budu zase studentkou, které lidé s tituly PhDr., CSc., Doc., Prof., apod. říkají kolegyně, je dokonalá.
Budu chráněná statusem studenta, takže i když ztratím práci, nebudu muset na pracák a mít z toho nervy.
Status studentky VŠ jsem už dávno přestala vnímat, jako, že jsem někdo (tak jsem to měla na své první VŠ a byla to vážně krásná doba), ale pokud jednou budu mít titul, jsem přesvědčená, že se mi ten pocit zase vrátí.
Stále ještě nevím, jakým směrem se v životě vydat. Zajímá mě žurnalistika, učitelství, sociologie, psychologie, grafika a marketing… ale snad jednou najdu práci, která vše propojí (že by to byla práce v reklamní agentuře?)
Zatím je plán takový: dodělat češtinu, pak pedagog. minimum a jít učit. Ne, že bych trpěla nějakou láskou k těm drzým spratkům, kteří obvykle tvoří 90% tříd, či chtěla zachraňovat naše budoucí generace. Ale líbí se mi pracovní náplň učitele, pracovní doba a samozřejmě dovolená. Navíc plat také není k zahození. Učit bych začala klidně hned. Bohužel k tomu ale potřebuju ten titul a pedagogické minimum. Je přede mnou ještě hodně práce, ale hrůzo-zaměstnání, kterými procházím mi dávají sílu vydržet. Resp. manuální práci natolik nesnáším, že se raději poperu se zkouškami ze staroslověnštiny, morfologie, lexikologie, stylistiky apod. a zajistím tak, aby mi tyto profese už nehrozily.
K tomuto bodu jsem se dostala po necelých čtyřech měsících práce, bez vyhlídek na zlepšení.
Stačilo mi! Potřebuju mít prostě pocit, že má to, co dělám, smysl.
Howgh!
Únor 2015

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *