Smrt

Přemýšlela jsem  o tom, že jakmile se poprvé nadechnete, stanete se majetkem státu a takový majetek nesmí nikdo poškodit, ani vy sami…

Představme si hypotetickou situaci, kdy se člověk zastaví, zhodnotí si svůj život, plusy a mínusy, minulost, očekávanou budoucnost vs. vlastní přání a zjistí, že nemá zájem. Že v budoucnosti ho nečeká nic tak super, co by ho donutilo snášet přítomnost. Plně si uvědomí, že to prostě nemá smysl.

Protože náš hypotetický člověk není nijak zvlášť nevyrovnaný, vezme si pár týdnů čas „na rozmyšlenou“, aby si svou domněnku ověřil a ona se skutečně potvrdí. Budoucnost mu nemůže nabídnout nic, co by mu stálo za to dál snášet utrpení přítomnosti. A tady nachází čas na mou úvahu!

Takový člověk prostě nemůže sezvat rodinu v klidu se s nimi rozloučit a pak to konečně v klidu a bez emocí skončit. Ne, tihle lidé se musejí plížit na mosty, drápat se na komíny, traumatizovat ostatní skoky pod vlaky, řezat si žíly (ani si nedovedu představit, jak moc to musí bolet, ale na tom vlastně už v tu chvíli nezáleží) apod. A ještě si ten člověk  musí dát sakra pozor, aby to zvládl hned na poprvé. Protože, když se mu to nepovede  nemůže si říct: „Fajn, nevyšlo to. Asi je to znamení, že to mám ještě chvíli zkusit vydržet. Tak tomu dám ještě trochu času, konec konců skončit to můžu vždycky..“

Ne, probudíte se na psychiatrii nadopovaní léky a po zbytek života budete označování za blázny, protože jste se chtěli zabít a TO SE PŘECE NESMÍ!!!!

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *