Recept proti depresi

Někteří čtenáři si asi všimli, že poslední dobou jsem prožívala pořádnou depku. Ale objevila jsem lék…

Ještě včera, když jsem dorazila domů k mamce, jsem schlíple seděla na židli a kňourala, postupně jsem se ale dostávala do ráže a přidávala jak na hlasitosti, tak na sprostotě slov. Mamka to výjimečně nechala být (nesnáší když mluvím hlasitě a sprostě najednou, ale nemá to ráda ani odděleně :-)) a jen obíhala okna a zavírala je, aby sousedy připravila o potěšení z mého projevu. (Nechápu proč :-))
Celou noc jsem spala při otevřeném okně a do pokoje mi vnikal čerstvý vesnický vzduch. Z postele mi částečně visela noha, což je moje obvyklá spací poloha, kterou jsem si už půl roku nevychutnala, protože doma v garsonce ještě pořád spíme na matraci položené na zemi a odtud jaksi nemá co kam viset (a navíc toho prachu, co člověk vydýchá!) Večer jsem usínala při své milované audioknize Pýše a předsudku a ráno jsem jako první sáhla po mobilu daném v šufleti a skleničce vody, kterou mám vždy u postele. Voda byl, jaké blaho, studená, protože mamka má hodně chladný byt. Takže jsem nebyla zalitá potem a napůl udušená městkým vedrem a dusnem.
Když jsem se vyhrabala z postele v nejoblíbenějším spacím úboru – bavlněném, černém pánském triku a starých zeleno-bíle pruhovaných trenkách vydala jsem se do koupelny. Cestou jsem minula zrcadlo a musela jsem se zastavit. Víte, jak dlouhou už jsem se neviděla poté, co se ráno vyhrabu z postele? Ano, správně, už půl roku, protože v garsonce ještě pořád nemáme zrcadlo! Pohled do zrcadla konečně ztišil moji vlekoucí se hysterii a hrůzu ze stárnutí. Pořád vypadám po ránu normálně. Žádné otoky, pytle pod očima, zplihlé vlasy, vrásky ani tupý pohled. Ok, možná jsem teda vážně vyšilovala zbytečně.
(A to jsem ještě včera mamce zoufale předváděla všechny strie, které jsem si na těle našla. Celkem se jedná v průměru asi sedm tenoučkých bílých proužků, průměrné délky asi 2 cm, které najdou jen ti, jež vědí, kde leží 🙂
Když jsem se probudila, uvědomila jsem si dokonalost celé situace. Jsem sama v úžasně chladném bytě, je tu perfektní ticho a společnost mi dělá jen pekáč maminčiných francouzských brambor v troubě, udělaných speciálně pro mě! Co víc si přát? Měla jsem snídani na vidličku, svačinu také a oběd taky, po nějaké žaludeční nevolnosti nezbyla už ani stopa.
Postupem dne si čím dál tím více uvědomuju, o co všechno mě život v garsonce.
Víte, že jsem tam skoro přestala pít? Dříve jsem do sebe naklopila přes den 4 litry čisté vody, a co jsem se přestěhovala, se můj pitný režim pohyboval s bídou mezi 1-1,5l vody denně, kdy jsem to do sebe nuceně lila a hnusil se mi každý doušek.
Na jaře i v létě obvykle pracuji na své kondičce. Letos absolutně nic v garsonce mi chybí chuť i k tomu se nadechnout, natož cvičit.
Dneska dopoledne jsem zaparkovala na svém oblíbeném místě v obýváku před zrcadlem a konečně jsem si protáhla nohy.
Mám nohy hodně citlivé a protahování svalů mám hrozně ráda. Když jsem se předklonila poprvé, po půl roce ležení jsem si nedosáhla pomalu ani na kolena. O deset minut později jsem se dotkla země, a když jsem neodolala provedení pár kick-box kopů, kopala jsem až do výše své hlavy, skoro jaký dříve.
Uvědomila jsem si, jak strašně moc mi chyběl pohyb a jak miluju, když cítím tu sílu v nohách a touhu jít si třeba zaběhat i když normálně běh nesnáším. Později v koupelně jsem si automaticky pustila oblíbené písničky, jako jsem to dělávala před odstěhováním (věřili byste, že už jsem je takřka půl roku neslyšela?) Při čištění zubů jsem tancovala po koupelně a dělala na sebe grimasy do zrcadla.
Jakmile se malinko protáhnu, je to jako by se do mě vlil život a já nedokážu ani chvíli sedět. Napadlo mě jet se podívat k babičce na kole. Nechtělo se mi ale vysvětlovat co tam dělám. Pak jsem chtěla vyrazit ven ale po otestování venkovní teploty na balkóně (je tam přes 30°C) jsem si to zase hezky rychle rozmyslela. Pak mi padlo oko na tenisové a badmintonové pálky. V létě jsme přece s bráchou chodili hrávat, jak dlouho už jsme to nehráli? To už je něco přes rok!
OMG! Věděla jsem, že život v garsonce nenávidím a trápím se tam, ale neuvědomovala jsem si, kolik věcí jsem si vyškrtla ze života, až teď když se mi v něm z ničeho nic zase objevily.
A jaký mám plán na zbytek dneška (do jámy pekelné se vracím až zítra ráno)? Teď si půjdu udělat nějaký pěkný korálkový náramek (btw. Hand made tvorby jsem se tady vzdala!) a večer asi vyrazím s mamkou na brusle. Vzhledem k tomu, že v tomhle počasí se nedá vydržet v dlouhých kalhotách, pojedu v kraťasech a chrániče nesnáším, tak mi držte palce, ať se nevymáznu, vždyť už jsem na tom přes rok (!) nestála.
Jo, a abych nezapomněla. Ten recept je klid, ticho, chlad, čerstvost a pekáč maminčiných francouzských brambor. Ani jsem si neuvědomila, jak moc jsem nešťastná. Dokážu to zhodnotit až teď, když si vnímám, jak jsem šťastná!

A co Vy?

Taky těžce snášíte změny (zejména ty k horšímu) nebo prostě berete život tak jak to přijde?

Dokážete žít ve stísněných a neútulných prostorech nebo na Vás padají stejné depky jako na mě?

 

Srpen 2015

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *