Recenze: Žítkovské bohyně

Kniha o ženách/bohyních, lidové magii, léčebné síle přírody a životní moudrosti to jsem nemohla minout! Trvalo dlouho než jsem se k Žítkovským bohyním dostala, celých 5 let, ale teď už je znám…

 

Žítkovské bohyně! Napsala je mladá brněnská autorka Kateřina Tučková, která má na kontě mnohá ocenění a její díla min. poslední dvě knihy Vyhnání Gerty Schnirch a Žítkovské bohyně jsou svěžím vánkem na zatuchlé české literární scéně.

O čem Žítkovské bohyně jsou?
Hlavní postava knihy Dora Idesová je poslední z generace bohyní. Sama se bohování nikdy nenaučila a má dojem, že selhala. V bohování, svém životě, dětství… celý její život ji pronásleduje ten pocit. Když se ale na konci devadesátých letech v archivu dostane ke svazku StB, který byl vedený na její tetu, bohyni Surmenu, začíná svou roli chápat. Rozplete osudy všech bohyň a očistí jejich jméno, pošpiněné režimem a pomluvami. 

Tak se Dora pouští do boje s cílem odhalit pravdu a představit ji světu.

 

Na to, jak jsem se na knihu těšila jsem byla trochu zklamaná. Kniha je oceněna mnoha cenami, ale pro mě to nebylo ono. Ne, že by snad příběh nebyl zajímavý, nebo že bych si nevážila práce, kterou autorka musela věnovat výzkumu. Podle množství informací, které se jí podařilo nashromáždit, musela v archivech snad bydlet celé měsíce, jenže to je právě ten „problém“ knihy. Informace. Je jich tam příliš. Narušují plynulost děje a ubírají knize na čtivosti, což je obrovská škoda. Kdyby autorka více potlačila „věděckou“ část knihy a více se rozvedla románovou a fiktivní stránku, byla by kniha úžasná. 

Na druhou stranu, chápu její držení se faktů. V Žítkové ještě žijí potomci bohyň a to se autor těžko odváží popustit uzdu své fantazie, když ví, že by to mohl být pořádný průšvih v podobě potomků a pamětníků, kteří by mohli knihu zcela potopit.

(Pozn. potomci skutečně byli knihou velmi dotčení a reagovali na ni)

Chápu proč byla kniha oceněna. Českou literární scénu sleduji jen okrajově a moc zajímavého pro mě nenabízí, ale v tomto jsou ale Žítkovské bohyně výjimečné, protože nejen, že mají, co nabídnout, ale navíc snesou srovnání i se zahraniční literaturou.

 

Po celou dobu čtení a hlavně po dočtení a dohledávání si informací mě hrozně mrzela jedna věc. Že už jsou bohyně buď mrtvé nebo, jak já pevně doufám, pečlivě skryté v chaose dnešního světa, protože představa, že by takové pradávné moudro zmizelo je hrozná.

„S nikým se nestýkala, a tak se nemohla divit, že ji pak nikdo nechtěl. Byla z toho zoufalá, hárala jak fena, tak potřebnou ženskou jsem ještě neviděla. Nakonec jí nezbylo než si vzít toho jediného co se nabízel. Matyáše Idese, o kterém všichni věděli, že kromě dluhů z pití nemá nic.“

(str.364)

 

Jsem totiž pevně přesvědčená, že to nejsou babské tlachy a že síla bohyň byla skutečná. 

Vždy mě tohle téma zajímalo ale měla jsem za to, že skončilo s pohanskými kněžkami. Proto mě zjištění, že přetrvalo takřka do současnosti a ještě ke všemu u nás obrovsky překvapilo a zamrzelo. Překvapení je pochopitelné, ale proč to zamrzení? S poslední z bohyní Irmou Gabrhelovou jsem se minula o pár let. Zemřela v roce 2011, tzn jen cca 5 let a byla bych schopná jejích služeb využít. Takže už se jí nikdy nebudu moc zeptat na to, co bych chtěla znát z mého osudu…

 

V každém případě, hodně uvažuji nad tím, že bych se na jaře zajela na Žitkovou a Starý Hrozenkov podívat. Mám ráda, silná/magická místa a myslím si, že země, do které byly bohyně pohřbívány, a se kterou žily v souladu určitě bude výjimečná. A když ne a je to jen hezká pohádka, tak  si ji ráda užiju 🙂

Navíc, že to není jen blábol, ale bohyně skutečně vládly prazvláštní silou dokazují i různé studie, které na toto téma byly provedeny i osobní zážitky lidí, kteří se s bohyněmi stihly potkat. Viz. Reportáž ČT

 

Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji knihkupectví dobré knihy.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *