Recenze: Pábitelé

Bohužel už i na mě dopadla sekera v podobě povinné četby. Nesnáším, když mi někdo určuje, co mám číst a je mi úplně jedno, že studuju literaturu. Knížky miluju, ale nehodlám zavírat oči před tím, že spousta knížek (zejména ty, se starším datem vydání) se dnes (pokud vůbec) vydává, jen ze sentimentality, nebo pro pár skalních nadšenců a kdyby to nebylo na školách poviné, tak by po nich nikdo dobrovoně nesáhl. Ale i mezi povinnou četbou jsou zajímavé výjimky a dnes Vás seznámím s jednou z nich.

Pábitelé – Bohumil Hrabal

Výběr z díla génia české krátké prózy. Jádro tohoto pásma tvoří čtyři vybrané povídky z knihy Pábitelé: Automat Svět, Dáma s kaméliemi, Diamantové očko, Chcete vidět zlatou Prahu?.
Kniha, jejíž poetika staví na rozhovoru, zvláště na hospodské rozprávce. Prostí lidé, na první pohled nijak zajímaví, vyprávějí své zážitky, přehánějí, improvizují, baví se vymýšlením a vzpomínáním, prostě „pábí“.
Bohumila Hrabala Vám asi nemusím nijak obšírněji představovat (a pokud ano, tak máte smůlu, protože zkouškové je ještě relativně daleko a já o Hrabalovi vím tak akorát to, že má letos sté výročí a znám pár jeho děl i s obsahy…)
Jeho dílo Pábitelé, což je souhrn jedenácti povídek, si mě získalo hned po pár stánkách. Skládá se z celkem 11 povídek, přičemž každá je o něčem úplně jiném a přesto k sobě, tak nějak zvláštně patří.

 

Povídky:
  1. Jarmilka
  2. Pan notář
  3. Pohřeb
  4. Bambini di Praga 1947
  5. Pábitelé
  6. Automat svět
  7. Chcete vidět zlatou Prahu?
  8. Iontoforéza
  9. Dáma s kaméliemi
  10. Diamantové očko
  11. Romance

 

Okouzil mě především Hrabalův jazyk, který si postě nebere servírky, ale i realistický humor se kterým příběh čtenáří vypráví.
„Babíííí, babíííí,“ volal zdola dětský hlas, „babičko, Zděneček jí psovský hovínka!“
A pan notář vystoupl na špičk a sjel očima do dvora starého pivovaru, kde se už nevařilo, ale kde bydlili lidé. Tam u pumpy stála holčička v červené zástěrce a slaměném klobouku a ukazovala na tříletého chlapečka, který cosi blaženě strkal do pusy.
A hubená ženská vyběhla z prádelny, zdvihla ruce a křičela: „Setsakramentský haranti! Kdy já to prádlo takhle doperu?“ a drapla vnoučka a třásla s ním nad kanálem.
„Čuně jedno čuňácký, počkej až přijde máma domů, ta ti zase rozšňěruje díru!“ hrozila, a pak si to rozmyslela a dala chlapečkovi facku, až ta hovínka odletěla. A pak se dala do dívenky: „Co na mě čumíš jak auto? Já ti dám taky po hubě, že se ti ty tvoje švidratý oči srovnaj. Tady máš!“ vytáhla z kapsy modré zástěry píšťalku, „a táhněte si hrát do kuchyně. A ty, Lidlo, kdyby se něco dělo, zapískej na tuhle píšťalku a já přijdu. Vždyť vy dva vrazi kdy já to prádlo jenom doperu?“ zdvihla babička znovu ty praním modré ruce.“

 

Kdybych si měla vybrat příběh, který se mi líbil nejvíce, bylo by to těžké (a o to těžší, že jsem teprve v polovině knížky), nicméně byla by to asi hned první povídka o Jarmilce.
O těhotné Jarmilce, která chodívala se svým Jarouškem, ktery se na ni vykašlal, „šubelit“ do rybníka. Opuštěná dívka se slovníkem dlaždiče a stejně toužící po lásce jako každý. Jenže někomu o vyjde a někomu ne. Jarmlka porodí malého nemanželského Jarouška, ale hanba a zklamané naděje si vyberou svou daň a Jarmilka jen apaticky leží a o chlapce se stará její matka.
Celý ten příběh mi trošku připomněl tu mladou těhotnou jezedačku, či koho ze, sestřiček (nejsem si úplně jistá, jestli se ten film takhle jmenoval) a částečně vyprávění mé babičky a dědy, když byli mladí, i když Pábitelé jsou spíše dobou mých praprarodičů, ale ten lidský přístup, chování a vyjadřování se asi tolik nelišil. Vzpomněla jsem si i na seriál Četnické humoresky, který by myslím měl dokonce přibližně odpovídat dataci.
Na závěr bych ráda ještě vyzdviha jeden kontrast, který mě „vzal za srdce“. Byl to ten okamžik, kdy se věčně optimistickému Vaškovi Průchů, co za 6 let v koncentráku zhubl na 45 kilo a byl svědkem nacistických zvěrstev, roztřásly ruce a lítostí a soucitem se mu třásl i hlas, když přijeli Jarušku po porodu naštívit a viděli v jakém je stavu.

 

Název knihy: Pábitelé
Autorka: Bohumil Hrabal
Nakladatelství: Mladá Fronta
Rok vydání: 2000
Žánr: povídky ze života
Počet stran: 253
Citace: HRABAL, Bohumil. Pábitelé. Vyd. 5. Praha: Mladá Fronta, 2000, 253 s. ISBN 8020408800.

 

Závěr: Celá knížka byla hodně zajímavou sondou do minulosti, ale příjemně lidsky podanou. Pokud už musíte něco povinně číst, můžu Vám Pábitele doporučit. A pokud třeba máte čas, zkuste po nich sáhnout i dobrovolně, myslím, že nebudete litovat a budete si moci připadat, zase o něco vzdělanější…
Hodnocení: 4/10

 

zdroj anotace knihy: Arara

1 komentář: „Recenze: Pábitelé

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *