Recenze: Evžen Oněgin

Kdo by neznal slova: „Já píši Vám, co mohu více…“ která posílá Oněgin Taťáně? Celý život mi tahle slova zněla hlavou a chtěla jsem k nim znát i celý příběh, proto když se mi naskytla možnost recenzovat knihu ruského klasika A. S. Puškina nezaváhala jsem ani minutu.

 

Když mi Evžen Oněgin dorazil a já knihu otevřela, dost jsem se zarazila: „Sakra, ono je to veršované a má 260 stran?!! (ukázka knižního burana a to jsem literaturu studovala!) Tak tohle jsem nedomyslela…!“ Dřív než jsem mohla začít mlátit hlavou o stůl, protože až na Kytici a Máj nejsem fanouškem poezie, napadlo mě přečíst si alespoň první sloku (jak bystré!)

 „Můj strýc byl mužem cti a v době,

kdy opravdu se roznemoh,

všem lidem vnukal úctu k sobě,

což bylo nejlepší, co moh.

Kde lepsší vzor se vidš udá?

Můj Bože, jaká to však nuda,

s nemocným sedět noc i den

a na krok nedostat se ven!

Jaká to přetvářka v mém věku,

baviti položivého,

podušky rovnat pod něho

a chmurně nad přípravou léků

vzdychat a přitom myslit zas:

Kdy konečně tě vezme ďas?“

A zjistila jsem, že se jedná o mojí nejoblíbenější formu textu – veršovaný příběh! Ne nudnou, trapnou poezii, kde nad významem každé věty strávíte půl hodiny, než alespoň začnete tušit, co tím chtěl vlastně básník říct.

Veršovaný příběh! Obyčejné jasně napsané věty, které se ale rýmují a díky tomu se kniha výborně čte a kolikrát se člověk neubrání ani tomu, aby se některé nejlepší úryvky nenapsal a nenaučil nazpaměť!

Nakonec jsem knihu nezačala s číst s tím, že má 260 stran –achjo, ale s myšlenkou: má 260 stran, jupííí!

Na konec úvodu ještě podotýkám, že když se mi ještě nyní náhodou probere básnické střevo, tak produkuji právě veršované příběhy napsané podobným stylem jako Evžen Onegin. Naposledy jsem takhle stvořila Elegie a dokonce tam v poznámce zmiňuji i Evžena Oněgina, na kterého jsem si tenkrát při psaní vzpomněla. (A to jsem ho ještě ani nečetla!)

 

Ale zpět ke knize!

Nakonec jsem jí „přežvykovala“ skoro čtrnáct dní, protože přece jen to není úplně jednoduché čtení, navíc na něj není vždy nálada a za druhé už několik týdnů nevím, kde mi hlava stojí. Od rána jsem v jednou kole a vypínám teprve tehdy, když usnu, protože před spaním ještě poslouchám audioknihy. Nevím, proč jsem se dala do takového zběsilého tempa, ale nějak z něj nedokážu vystoupit a teď už vlastně ani nemůžu, udělala jsem totiž něco šíleného, ale o tom také jindy…

Evžen Oněgin je vrcholným dílem ruského romantického básníka Alexandra Sergejeviče Puškina, tahle informace málo, co komu řekne, ale přijde mi slušné ji zmínit.

 

Děj knihy je poměrně prostý: Znuděný a životem otrávený Evžen Oněgin, kterému právě spadlo do klína bohatství už má dost městského života a tak se uchyluje na venkov, kde zdědil statek. Tam se spřátelí s mladým básníkem Lenskym a ten ho seznámí s rodinou Lariných a jejich dvěma dcerami starší tichou a zamyšlenou Taťánou a mladší Olgou, kterou Lenský miluje.

Do Oněgina se pro změnu hluboce zamiluje mladičká a naivní Taťána. A právě ona je autorkou toho slavného dopisu, který zmiňuji v úvodu článku:

„Já píši vám – co mohu více?

Co ještě mohu dodati?

Teď vím, že máte právo sice

mne pohrdáním trestati,

leč ještě věřím, nešťastnice,

že mne váš milosrdný soud

nemůže přece zavrhnout.

Já nejdřív mlčeti jsem chtěla;…“

Oněgin ale Taťánu odmítne. Ve vší slušnosti jí hodí její city na hlavu s tím, že když by se vzali, nakonec by ji přestal milovat a v manželství by se oba trápili, protože takový on prostě je.

Krátce poté se Oněgin dostane vlastní vinou do sporu s Lenskym, dojde k souboji a Oněgin svého nejlepšího přítele omylem zastřelí.

Již nemá na venkově stání a odjíždí do světa ve snaze zbavit se své viny.

 

Po čase se Olga vdá a Táňa zůstane doma sama. Nakonec ji rodina donutí k výletu do Moskvy, kde doufají, že jí najdou ženicha…

 

Po pár letech se Oněgin vrací zpět do Petrohradu a na jedné slavnosti znovu potkává Taťánu. Už to není ta mladá naivní dívka, kterou miloval. Život ve městě a zklamání z ní udělaly na pohled chladnou, ale dokonalou ženu, ke které všichni vzhlíží. když ji Oněgin spatří už ani on není jako dřív. Už není ani trochu chladný a lhostejný….

 

Poslední dobou mám „štěstí“ na smutné knihy plné citů. Je neuvěřitelné, jak moc mi knížka přišla ze života. Lidé si nikdy neváží toho, co mají nebo mohou mít a to, jak moc jim to bylo drahé, si uvědomí až tehdy, když o to přijdou…

 

Proměna, kterou za roky zklamání a nenaplněné lásky prošla Taťána, mi přijde naprosto přirozená. Psychologii sice ještě nestuduju, ale když člověk není v životě šťastný, časem v něm prostě něco umře…

Trošky překvapivá a neuvěřitelná mi přijde Oněginova náhlá proměna. Nevěřím na lásku na první pohled a spíše bych ho podezírala z povědomé touhy po vzrušení než pravé a skutečné lásky…

 

Kniha se mi svým způsobem docela líbila, a i když neplánuju ji v nejbližších deseti letech číst znovu, jsem ráda, že jsem si ji přečetla. Cítím se nyní duševně bohatší, konečně vím, že ten slavný dopis psala Táňa a ne Oněgin a ještě jednu důležitou věc vím. Že dávní autoři byli úplně stejně nelítostní darebáci jako někteří současní, protože kniha Evžen Oněgin má otevřený konec a ty já z duše nesnáším!

 

Během pár minut jsem stihla vymyslet přes pět různých konců! Ale mě nezajímají moje závěry, chci vědět, jak to skončilo u autora v hlavě. On je bůh tohoto příběhu a jen on může rozhodnout, jak měl skončit!

A fakt mě štve, že to už se nikdy nedozvíme.

Mimochodem nemohla jsem si nevšimnout jisté podobnosti mezi Taťánou a postavou Annou Kareninou.

 

Ale třeba se mi ta podobnost jen zdá, to už musíte posoudit sami.

 70%

Za poskytnutí knihy k recenzi, děkuji nakladatelství Omega.

4 komentáře: „Recenze: Evžen Oněgin

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *