Recenze: Dům v ulici Naděje

Dům ulici Naděje napsala autorka Menna van Praag a musím říct, že se pro mě tato kniha stala obrovským překvapením.

Vydalo ji nakladatelství Synergie, takže jsem čekala nějakou duchovní literaturu, plnou andělů, na které jsem úplně alergická, ale anotaci jsem nedokázala odolat a Dům v ulici Naděje se nakonec ukázal jedna z nejlepších knih, kterou jsem na poslední dobu četla.

Mohla bych psát, že Dům naděje je příběhem tří žen, kterým v životě došly síly a už ztratily víru ve šťastný konec. Ale to by nebylo přesné. Řekněme raději, že celý příběh se točí okolo neobyčejného domu. V tomto domě už celá staletí nacházejí útočiště ženy, které v životě ztratily naději. Mohou v domě zůstat 99 nocí a během této doby se jim dům i jeho obyvatelky a majitelka pokusí pomoci s hledáním sebe samé.
Dočasné obyvatelky jsou ale stejné výjimečné jako dům samotný. Ženy, které se v něm ocitají, jsou obvykle nadány darem vidění, nebo alespoň silné intuice a dům sám je jedním slovem kouzelný. Vybavení pokojů se mění podle potřeb a nálad jejich obyvatelek s postavami na fotkách si můžete promluvit. Ok, to je sice drobná vykrádačka pracovny Albuse Brumbála z Harryho Pottera, ale nebuďme příliš přísní, bez toho by to prostě nebylo ono.

V příběhu nechybí ani temná rodinná tajemství, duchové, zvraty, nečekaná odhalení, zkrátka během těch 262 stránek se nebudete nudit ani chviličku.

Největším kladem knihy obrovské pochopení a laskavost s jakou je kniha napsána. Při čtení máte pocit, že jste se samy ocitly v domě a on se vám snaží dát do života radu, protože, přiznejme si, všichni máme problémy a nějaká dobrá rada se hodí vždy. Při čtení jsem myslela na mojí babičku, jak moc jsem za ní chtěla jít, když mi bylo v životě nejhůř a to, že jsem to neudělala byla největší chyba v mém životě. Dnes už vím, co by mi poradila. Vím, že nakonec bych jí poslechla a v tuhle chvíli bych pravděpodobně učila první kroky mojí a VBho holčičku.

I teď, kdy už mám pocit, že je úplně pozdě, že jsem absolutně ztracená, na nule a sama sebe se ptám, jestli nejsem blázen, když se stále zuby nehty držím toho, že s VB patříme k sobě, mi kniha poskytla odpovědi na dvě nejpalčivější otázky, které mě trápí.

  • Co mám sakra dělat? Udělala bych prakticky cokoliv, abych ho získala zpátky, ale nevím, co to má být…

„Ale Geer kolem sebe měla určitou lehkost: byla bezstarostná, pohodová a nedbala na závazky, což bylo osvobozující. Byla to také osvěžující změna, která se u svých postelových známostí moc často nedočkal. Nevypadalo to, že by se ho snažila polapit nebo spoutat, nežádala p o něm nic víc, než byl připraven dát.“ (str. 95)

 

  • Nejsem blázen? Skutečně to mezi mnou a VB bylo tak výjimečné, že se toho prostě nemůžu vzdát a přestat za to bojovat nebo jsem jen umanutý blázen?

„Miláčku, obávám se, že si nemůžeš vybrat, do koho se zamiluješ. A jakmile se to jednou stane, nejde se toho jen tak vzdát.“ (str. 137)

Za mě Dům v ulici Naděje dostál svému názvu – poskytl mi naději a celých 262 stránek jsem věřila v kouzla a toho, že naděje umírá poslední. Snad na mě čeká šťastný konec…

Knihu doporučuji všema deseti. Kromě poutavého obsahu je v ní skrytá obrovská moudrost, která vás obklopí a něco z ní na vás po dočtení ulpí.
Knize uděluji to největší vyznamenání, jaké dávám: je to kniha, kterou by si měli přečíst všichni! Na světě by pak podle mě bylo o hodně lépe.

 

Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji nakladatelství Synergie.

2 komentáře: „Recenze: Dům v ulici Naděje

  • 13.4.2018 (11:29)
    Permalink

    Wow, po téhle recenzi mám chuť si tu knížku hned sehnat! 🙂 Určitě ji řadím na svůj seznam „chci číst“, díky za tip;)

    Reagovat
    • 16.4.2018 (7:05)
      Permalink

      Není zač 🙂 Určitě si jí přečti, myslím, že by se Ti mohla hodně líbit 🙂

      Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *