Přežila jsem další den

Tak jsem dneska vylezla na bytě z pokoje s rudýma opuchlýma očima…

Doufala jsem, že nepotkám žádnou ze spolubydlících a měla jsem štěstí. Kdybych ale potkala, živě si dokážu představit ten rozhovor:

ONA: „Ježiši, co se děje?“

JÁ: „Rozešel se se mnou přítel.“

ONA: „To je mi líto. Kdy?

JÁ: „Před čtvrt rokem.“

ONA: *nechápavý výraz* Když se trochu vzpamatuje: „A proč?“

JÁ: „Já nevííííím….“ *a opět začínám zoufale brečet*

 

Asi je opravdu blbý dávat tyhle články na blog. Ale, já nemám komu jinému to říct… (a stejně ho pravděpodobně smažu stejně jako ty předchozí)

Nevím, jak dlouho je běžné se trápit a snažit rozchod přijmout. Doma jsem měla po dvouletém vztahu nárok na necelé dva týdny klidu (deset dní). A od té doby je na mně jen řváno, že se v tom schválně nimrám, jsem líná pohnout se v životě dál, jsem srab apod. Ale, opravdu si myslíte, že to dělám schválně? Že se schválně zničeho nic rozbrečím v autobuse, uprostřed nákupů v obchoďáku… Fakt si někdo může myslet, že by se dospělý člověk takhle úmyslně zostouzel? (Podotýkám, že na veřejnosti nevzlykám, to jediné ještě dokážu ovládat. Bohužel slzným kanálkům poručit nedovedu…)

Víte, že jsem za celou tu dobu od rozchodu od nikoho neslyšela jediné vyjádření soustrasti nebo lítosti? Vím, kam bych si pro to mohla dojet. Mám babičku, která by mě utěšovala do ochraptění, ale takhle se před ní nemůžu ukázat. V životě mě v takovémhle srabu neviděla a nechci jí vyděsit už  je stará a navíc by se tím jednak hodně trápila a jednak by vynadala matce za to jak „citlivě“ se ke mně chová, ta by na ní začala řvát… atd. Takže nemůžu ani za babičkou, stačilo jen aby mi tuhle volala k svátku a já musela rychle končit hovor, aby nezaznamenala, že jsem začala řvát… Mimochodem, víte kolik lidí mi popřálo k svátku (osobně, SMS, FB…)? Celé 4,5 osoby!

No řekněte, když je člověk tak obklopený milujícím okolí, kterému na něm záleží a má ho rádo, nejsem blázen, že tak těžce nesu ztrátu vztahu? *hořká ironie*

2 komentáře: „Přežila jsem další den

  • 27.5.2016 (4:16)
    Permalink

    No, jsme na tom dost podobně. Z hodně veliké lásky jsem se léčila půl roku a jak píšeš – po chvíli (tak tři dny) mi moje máma začala vše vytýkat (jak popisuješ). Taky mne chrání babička, ale neutěšovala by mne, zaujala by v tomto stejné stanovisko … No a kdyby se se mnou rozešel princ? To bych se asi regulérně zabila, to bych nerozdýchala (a to spolu nejsme čerstvě a nemám růžové brýle) …

    Hodně sil, bude to bolet, ale jakmile se zase po kousíčkách najdeš, tak bude lépe 🙂 Vážně. Asi ne úplně brzo, ale bude …

    Reagovat
    • 28.5.2016 (18:36)
      Permalink

      Děkuju 🙂 U nás je největší problém, že je všechno divné. Já jsem divná, on je divný, náš vztah byl divný i náš rozchod je divný… Což ovšem vůbec nesnižuje to, co mezi námi bylo…
      Slovo divný můžeme nahradit za zvláštní nebo nestandardní…

      Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *