Osobně o sobě

Přepadli mě v lese!

Už je to pár měsíců, ale pro mě to je jako včera. Přijela jsem na Vesnici. Byla jsem rozrušená a smutná, chtěla jsem být sama a zároveň s někým. Zašla jsem si k VBmu půjčit Ciri a šly jsme ven. Bylo už po začátku zimy a neuvědomila jsem si, jak brzo se stmívá. Zdržely jsme se na pláži. Když mi není ok, vždy mě pohled na vodu uklidní… Domů jsme se vracely už za šera zkratkou přes les. Šla jsem tudy nejméně stokrát, ale na tuhle cestu nikdy nezapomenu…

 

Máti mě celý život strašila, co se mi může stát, když budu chodit venku sama. Dlouho jsem žila jako v kleci. Až dospělá jsem rozlomila dvířka a odvážila se chodit sama ven, ale vždy doprovázená všudypřítomným strachem. Toho mě zbavila až Ciri. Splnila se mi sen! Najednou jsem se mohla toulat po venku. Brodit se bosá potokem, ležet v trávě uprostřed louky a koukat na mraky, snažit se vylézt na strom uprostřed lesa, jen proto, že se mi chce… Sebrat se, vzít si do batohu pití a prostě jen jít. Už jsem se nebála. Ne, že bych věřila, že by mě „moje“ malé, rozkošně smradlavé štěňátko mohlo ochránit, ale to, že se mnou někdo je mě zbavilo strachu.

 

Jak je krásné Cirilátko! <3

 

Když jsem se tedy večer vracela, utopená v myšlenkách, ani mě nenapadlo zaváhat nad zkratkou přes les. Co jsem se tudy nachodila, najezdila na kole i naběhala, když jsem měla snahu budovat svou kondičku. Chodím tudy déle než 20 let, taková doba a nikdy žádný problém!


Ani tehdy to nevypadalo nijak neobvykle. Byla to jako úplně obyčejná cesta, jako desítky před ní, dokud jsem se nepřiblížila ke druhé lavičce. Stojí už téměř na začátku vesnice, ale pořád v lese.
Stáli tam, dva rozložití chlapi a kouřili cigarety. 
Když mě uviděli, oba jako na povel típli, skoro celé cigarety a bok po boku se dali do pohybu směrem ke mně.
Ztuhla jsem na místě. Hlavou se mi honilo….

… že máti nakonec bude mít pravdu…
… že to není pravda a neděje se to…
… jak moc to bude bolet…
… jestli to přežiju…
… jestli se s tím vyrovnám…
… jestli si to nenamlouvám…

 

Nebyla jsem schopná pohybu. Měla jsem pocit, že mám místo žaludku kámen, konečně jsem ten pocit pochopila. 
V hlavě jsem měla vymeteno a oni se stále přibližovali. Něco mi se silným ukrajinským přízvukem říkali a šli pořád blíž a blíž.
Nevypadali, že by chtěli zastavit nebo že by chvátali. Nebylo kam, karty byly rozdané jasně. Neměla bych šanci ani proti jednomu z nich a oni byli dva…

 

 

 

Najednou si přede mě stoupla Ciri a začala štěkat. Ona, která lidi buď miluje nebo se jich bojí. Stála mezi nimi a mnou a štěkala po nich. Zarazili se. Něco mi říkali a pokusili se jí obejít. Začala proti nim vyjíždět a dál je držela ode mě.

Její štěkot mě probral z letargie. Každý člověk by zareagoval, když něco není v pořádku s jeho miláčkem. Nejsem výjimka. Můj šok ustoupil do pozadí.

Pokusila jsem se jí odvolat, ale nechtěla se hnout.

Musela jsem udělat tu nejšílenější věc, která mě napadla. Přišla jsem až k Ukrajincům, sehnula se k Ciri a připnula jsem jí vodítko.  Při pohledu z blízka jsem viděla, že je celá naježená. Skutečně jí stála srst po celých zádech. Tohle nebyl planý poplach, tohle bylo opravdu zlé…
Celou dobu jsem se snažila pro všechny tvářit, že je vše ok, já si žádné nebezpečí neuvědomuju a prostě lážo plážo. 

 

Ve chvíli kdy jsem jí měla na vodítku jsem jen vlídně pronesla: „Pojď zlatíčko, proběhneme se!“
A běžely jsme. Vyběhly jsme z lesa, minuly první barák, druhý a pořád jsme klusaly dál. Zastavili jsme se až u VBho doma.
Ruce se mi třásly tak, že jsem dveře odemykala na několikrát.
Zvládly jsme to!

 

 

„Moje“ malé, dvou a půl leté rozmazlené štěňátko, které nejraději odpočívá natažené na mně, lhostejné ke své 25 kg váze.  Bobková, která chodí nastavovat hlavičku, když chce pusinu, narve se mi do náručí v kancelářské židli a vydrží u mě chrnět desítky minut, ačkoliv jí soustavně padají tlapky dolů.
„Můj“ malý rozmazlený závisláček je pes se vším všudy a nejspíš mi zachránila život!

Děkuju!

 

6 komentářů

  • Bygabra

    Tak to je Cori obranarka! Uff ja bych mohla vypravet o prepadeni, jednou me obtezoval chlap v Chorvatsku, ale nastesti jsem byla dost hlucna a drza tak odesel ale kdyby chtel, mohl by si semnou delat co by chtel-bylo mi 15 a bohuzel pes v nedohlednu. Jeste ze to dobre dopadlo!
    Mej se fajn
    http://www.bygabra.cz

    • Antea

      Já jsem na ní hrozně pyšná 🙂 Všude se s ní chlubím a vždycky se z toho hrozně dojímám 🙂 Ona je především VBho, nebyla jsem si jistá jestli má ke mně tak silný vztah, aby mě bránila… Navíc už jen to, že ji to napadlo a šla do toho i přesto, že je to docela posera… Mám jí fakt ráda 🙂

  • Verča

    Ještě že tam byla! A všechno dobře dopadlo! Osobně se mi nic takového nestalo, ale právě pro takový možný scénáře jsem od letoška začala chodit na krav magu, abych se uměla ubránit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *