Požární poplach

Na tento týden jsme měli v práci hlášený požární poplach. Pevně jsem doufala, že cvičení proběhne, až nebudu v práci, ale neměla jsem to štěstí…


Byla jsem zrovna v kuchyňce, když se ozvaly první tóny sirény. V první chvíli mě napadlo, že se mi nějak podařilo spustit v kuchyňce nějaký poplach, protože se vůbec nic nedělo.

Zvážila jsem i možnost, že ten zvuk slyším sama. Začala  jsem pokukovat po ostatních a všimla si stejných pátravých pohledu i u nich…

Fakt to byl požární poplach! Všichni jsme pomalu vypnuli počítače, vzali si kabelky, někteří i bundy a pomalu jsme vyrazili po schodišti dolů. V každém dalším patře se připojil další proud lidi a ačkoliv se šlo velmi pomalu a nikdo nikam nechvátal, šlo se poměrně obtížně a s každými dalšími „evakuujícími“ se chůze stěžovala.

Nedovezu si představit sestup do přízemí v případě skutečného požáru, kdy jsou lidé vystrašení, pohybují se rychleji a ztratí organizovanost…

Venku jsme šli podél „hořící budovy“ a „ostřelovalo nás žárem praskající sklo“ z obrovských oken. Ideální místo kudy a kam se evakuovat…

 

O chvíli později přijeli hasiči.

Vyskákali z auta a stejně plážovým tempíčkem v jakém probíhal celý evakuační den začali rozmotávat hadici a rozebírat si hasicí přístroje.

 

Začínalo mě to štvát.

Představovala jsem si, jak plážově pomalu prohlížejí patra a pátrají po uvízlých zraněných, zatímco já stojím venku před budovou, začínají mé opět bolet záda (mám s nimi teď velké problémy) a zatímco všichni stojí po skupinkách a baví se, já tu stojím sama jak blbec a určitě na mě každý kouká 😀

 

Čas jsem teda využila k napsáni tohohle článku (na mobilu docela lahůdka) a těšením se na oběd…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *