Postižení „umělci“

Když jsem narazila na článek: V Open Art Studiu na pedagogické fakultě se z postižených stávají umělci, byla jsem mile překvapená, že se ve zdravé společnosti našlo místo pro lidi s mentálním postižením. I po přečtení článku můj dobrý dojem přetrvával. Konečně žádná charita a nákupy výtvorů z lítosti… Mentálně postižení lidé se dočkali šance jak se důstojně uplatnit. Můj pozitivní dojem bohužel vydržel jen do doby, než jsem uviděla některé „malby“ nejedná se o něco – nebudu říkat hezkého, to je subjektivní – ale použiju výraz výjimečného.

Nejedná se o nic výjimečného. Maleb, které postižení „umělci“ tvoří je po světě nespočet. Nejvíce jich najdete na nástěnkách v MŠ a prvních a druhých třídách.

Takže se ptám, kde je to umění? Kde jsou ta díla, která jsou na výstavách kupovány kvůli něčemu jinému než lítosti případně špatnému svědomí? Kde v té haldě barev, halabala napleskaných na papír najdu smysl, lad či nějakou povznášející energii?

Netajím se tím, že mentálně postižené lidi nemám dvakrát v lásce viz např. článek Dě(f)ky pro kriply. Nejsem ale zrůda. Uznávám, že se jedná o čisté, nevinné lidské duše, jen jsou mi prostě nepříjemní. (Pro ty, co by mě chtěli kritizovat: Zkuste jet dvakrát autobusem do Chorvatska s několika mentálně postiženými lidmi a jejich doprovodem a pak teprve mě kritizujte!)

Proto, když se dozvím, že je někde nějaká akce, kde budou mentálně postižení lidé, nezačnu řvát a psát protesty, že by je neměli pouštět z ústavů, ale prostě zůstanu doma.

 

S čím ale nesouhlasím, je zrovnoprávňování mentálně postižených lidí se zdravými, protože oni prostě rovnoprávní nejsou. Je to smutné, nefér, ale život fér není a oni měli smůlu…

Stejně jako si stojím za každým písmenkem z článku Dě(f)ky pro kriply, tak nesouhlasím s tím, aby se z volnočasových aktivit – pleskání barev na papír – dělalo umění.

NENÍ TO UMĚNÍ!

Nepochybuji o tom, že se najde pár lidí, kteří budou tvrdit, že se jim výtvory postižených líbí a že by si je zakoupili. Ano, lidský vkus je velice rozmanitý a určitě se najde pár lidí, které daná tvorba osloví. Ale ti jsou ve značné menšině. A poměr prodaných kusů výtvorů vs. kusy, které se někomu opravdu líbí, bude značně nevyvážený.

Bez názvu2

Rozumějte, já to chápu. Kdybych se sama na takovéto výstavě sama ocitla, tak bych si asi také nějaký kousek zakoupila, viz důvod špatné svědomí. Ne proto, že bych ho chtěla mít, to v žádném případě. Upřímně se přiznám, že i vlastnictví takové věci by mi bylo nepříjemné a nechtěla bych ho ani ve svém domově.

Ale výtvarné hodiny, pokud nejsou financované státem, jsou dobrá myšlenka, dát lidem, kteří nemají nebo nemohou mít smysl života pocit, že jej mají a že to, co dělají má smysl ačkoliv – halabala napleskané barvy na papír… Zkrátka je to lepší než prachobyčejná charita (= žebrání) a proto bych to podpořila.

Navíc, pokud skutečně prodejem svých děl, ať už jsou kupovaná ze zájmu či z lítosti, zajišťují provoz hodin“umění“ a nákup výtvarných potřeb, tak se to za smysl života a vytváření čehosi (ne umění) považovat dá.

 

 

Co Vy na to?

Je to umění, není to umění? Koupili byste si obraz nebo podobné výtvory ve své blízkosti nechcete? A, pokud jste nedobrovolně strávili několik hodin v malém uzavřeném prostoru s bandou postižených, které jejich doprovod nezvládal a občas od nich chytnul ránu nebo štípanec, můžete zkritizovat i můj přístup k nim.

12 komentářů: „Postižení „umělci“

  • 18.2.2017 (14:13)
    Permalink

    Koukla jsem se na odkaz. Inu a je to umění – ale umění na úrovní 6 letých dětí. Asi si dovedu představit, že si tato díla někdo koupí ani ne ze špatného svědomí, spíš naopak – pro dobré svědomí. „Chdáci postižení, jejich život stojí za prdlačku, tak si od nich koupím obrázek ať mají radost.“ Proč ne. Ale pochybuju, že si někdo taková díla kupuje proto, že se mu skutečně líbí.
    Jinak moje babička učila na zvláštní škole a každoročně organizovala velký festival pro postižené děti (mentálně i tělesně), kam jsem s ní jezdila. A taky mám k postiženým odtažitý vztah, není mi příjemná jejich společnost a trochu se jich bojím, takže tě asi chápu, ačkoli bych možná nepoužila tak silná slova.

    Reagovat
    • 19.2.2017 (12:59)
      Permalink

      Ty festivaly pro mě zní dost děsivě. Sama jsem strávila 6 týdnů v lázních i s mamkou a bráchou, kde byly právě postižené děti, jak fyzicky tak mentálně. Trvalo mi několik dní, než jsem byla schopná v jídelně jíst a dodnes je mi to velice nepříjemné…

      Reagovat
  • 18.2.2017 (20:27)
    Permalink

    Co jsi udělala, když jsi od nich chytla štípanec a ránu?

    A to že nejsou rovnoprávní myslíš tak, že nemají stejná práva jako ty a nebo já…a nebo tak, že tyto práva sice mají (mají), ale společnost jim komplikuje jejich uplatňování? A nebo jinak?

    A jak definuješ umění?:)

    Reagovat
    • 19.2.2017 (12:56)
      Permalink

      Já nebyla ta, co schytala ránu 🙂 Ale viděla jsem, jak se takhle chovali ke svému doprovodu – asi matkám.
      To s těmi právy myslím, že prostě nemá smysl. Oni prostě rovnoprávní nejsou a vadí mi, že na jednu stranu je snaha postavit je na „úroveň“ zdravých lidí a na druhou stranu se jim vymýšlí „speciální disciplíny“ protože jejich výkony ve srovnání s výkony zdravých lidí zkrátka neobstojí (ačkoliv) samozřejmě připouštím,že existují výjimky, ačkoliv jsem nikdy žádnou nepotkala.
      Definovat umění je hrozně těžké, ne-li nemožné. Když použiji definici z netu: „1. „vysoký stupeň dovednosti, tvůrčí schopnosti v určitém oboru činnosti““
      Tak ve společnosti mentálně postižených lidí jejich výtvory lze za umění označit, ale nelze je jako umění prezentovat zdravé společnosti, protože v tomto srovnání se jedná o výkony srovnatelné s výkony dětí předškolního věku.

      Reagovat
  • 19.2.2017 (12:25)
    Permalink

    Ty barevne vlnky mi docela ladi. Ale ja jsem kulturni barbar, takze kvalitu stejne nepoznam:)

    Reagovat
    • 19.2.2017 (12:57)
      Permalink

      Děkuju 😀 Obrázek v záhlaví jsem dělala jako parafrázi na obrázky, které jsem viděla v textu. Vlnky vznikly tak, že jsem se nudila a už jsem si jen bezúčelně hrála 🙂

      Reagovat
  • 21.2.2017 (19:52)
    Permalink

    Aha, takze jsi kreslila oba nebo jen jeden? Mne se libi ten druhy obrazek s vlnkama, ne ten s flekama v zahlavi.

    Reagovat
    • 25.2.2017 (19:45)
      Permalink

      Já kreslila oba 🙂
      Ale fleky v záhlaví jsem „obšlehla“ z tvorby postižených „umělců“ a vlnkama jsem zkoušela,jestli to jde udělat tak, aby se mi to líbilo 🙂

      Reagovat
  • 29.8.2017 (13:52)
    Permalink

    Dost odvážný článek. Také se necítím ve společnosti mentálně postižených lidí dobře. Mam strach a nevím, jak se chovat. Každopádně když jsem s nimi v Norsku ela možnost být jeden den a koukat na jejich práci (malba na tričko atd.), nebylo to úplně ošklivé a kdyby se mi tričko neznicilo, nosím jej dodnes. Fyzicky postižení lidé „mi nevadi“. Jsem na ně zvyklá, dokážu jim pomáhat, v jejich přítomnosti se cítím jako v přítomnosti nepostizenych lidi. Někdy lépe, protože se s nimi dá rozumně mluvit 🙂

    Reagovat
  • 29.8.2017 (15:02)
    Permalink

    Dnes je považováno za umění tolik strašných věcí, že je úplně jedno, jestli je vytvořili nemocní nebo ne. Jinak mám pocit, že musíš být strašně smutný a naštvaný člověk. Pročetla jsem pár tvých článků a nevím. Asi bych se bála tebe víc, než těch mentálně postižených. 😀 Promiň.

    Reagovat
  • 29.8.2017 (18:16)
    Permalink

    Doufám, že ještě vyspěješ a tyhle myšlenkové pochody překonáš. Teď jsou to jsou „postižení“ a „uprchlíci“, relativně nedávno to byli „židi“. Ani nejsem zvědavá, o jakých outsiderech budeš psát slohovky za deset let. A opravdu ti přeju, ať se ti jednou nedejbože nenarodí postižené dítě. Mohlo by tě štípnout!

    Reagovat
  • 29.8.2017 (19:25)
    Permalink

    No vidíš, já podle jedné z definic spadám pod mentální postižení a mám IQ za hranicí geniality a troufám si tvrdit, že jednoho dne budu mít pro společnost větší přínos než někteří lidi. Ale chápu, ty jsi asi narážela především na lidi s mentální retardací. Já asi moc nerozumím tomu, proč je tolik lidí lituje a bojí se jich, ti lidi, díky svému mentálnímu deficitu, jsou vlastně poměrně šťastní. Taky si ale nemyslím, že by každý každýmu byl rovnoprávný, i když u mě je ta definice asi trochu posunutá, než to, co říká zákon 😀
    Nicméně k tomu umění… není to umění, to je fakt, na druhou stranu podobné „abstraktní malby“ se někde draží za milióny, ale protože je to od „zdravých umělců“, tak se rádoby odborníci můžou zbláznit, zatímco mentálně postižený člověk by neměl šanci, ten by sklidil maximálně lítost. To mě děsí víc, že ty patlaniny „skutečných umělců“ jsou prodávány za milióny.
    (btw. studovala jsem uměleckou školu, ještě, že už tam nejsem)

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *