Poslední kapka!

O potížích v práci, které spějí jen k jedinému řešení. Souhlasíte s cestou, kterou plánuji jít, nebo víte o nějaké lepší?

Moje práce mě dlouhodobě nebaví, čekala jsem, že když pracuju ve fotoateliéru přičichnu k focení, úpravám fotek, grafice, ale nic! Místo toho den co den počítám a balím fotky jako debil. Ale fajn, to bych neřešila, koho také jeho práce baví, že? Mám to na půl úvazek, takže se to ty čtyři hodiny dá vydržet.

Jenže chyba lávky, už to nehodlám „vydržovat“. Jak jsem psala, problém není v pitomé náplni práce, ale ve všem jiném. Na smlouvě mám čtyři hodiny, takže přesně tolik hodin je mi propláceno např. ve svátek apod. Jenže já běžně, když je potřeba dělám šest, ale ani to mě neuživí a tak ještě doučuji. V práci mám končit ve dvě, doučko mám od čtyř. Ačkoliv bez řečí dělám přes časy, stejně čelím problémům a výtkám, když mám něco domluveného 2 HODINY PO MÉ PRACOVNÍ DOBĚ!!! Nikdo neoceňuje mou velkorysost, že je to až ty dvě hodiny po a tudíž, když náhodou skončím tak jak mám, tak dvě hodiny bezcílně čumákuju po městě a nemám co dělat. Ne, na mě se budou házet ksichty, že musím jít.

S šéfem jsme domluvení. Teď, když je sezóna tam budu místo do dvou do čtyř či do pěti, jak budu moc a ještě ráno přijdu o hodinu dřív. On to navrhl, já to (ač nerada) odsouhlasila, protože on mi zase vyšel vstříc tím, že si dovoleno vybírám každé úterý a můžu tak jezdit do školy. Ovšem zapomněla jsem na jednu věc, že ačkoliv je něco domluveného se šéfem, neznamená to, že je vše v pohodě (ačkoliv jsme si to oba dva mysleli).

Moje dvě kolegyně mě kvůli tomu totiž permanentně dusí a to je právě ten důvod proč jsem na 90% rozhodnutá skončit. Mám toho už totiž dost, vracet se domů neustále buď podrážděná nebo vynervovaná.

Fotografka. Kdykoli má špatnou náladu, což je každou chvíli, jde a vyleje si ji na mě. Něco dělám špatně, je to ošklivé a je to potřeba předělat (ačkoliv to celou dobu dělám stejným způsobem a to tím, který mne ona sama naučila…), jindy mám bordel na pracovišti….

Moje pracoviště je miniaturní. Kdykoliv odejdu, je vše na stejném místě, krabice, nože, razítka, lepicí pásky, samolepky…. Kdykoliv přijdu ve středu poté, co tam byla ona musím to přes půl hodiny dávat do pořádku. Hledat zatoulané nože, přesunout krabice na jejich místo, doskládat je, doplnit výplň, co se háže do krabic…. Prostě to tam vždy vypadá jak po rabování. A ona mi bude říkat, že když tam v úterý jde tak si po mně (na mém pracovišti, jak sama říká) musí uklidit! Co si sakra myslí! Jediný můj bordel, bylo, že jsem měla prokládací papíry na dvou nebo třech místech. Jenže prokládacích papíry (jsou to odpady z folií, které pak dále používáme) se při prací nadělá hrozně moc a já už měsíc dělám skoro v kuse přesčasy, nebudu si brát další jen proto, abych tam uklízela. Pořádek tam byl a papíry se neposerou. Každopádně jsem souhlasila, že tam poklidím a až když jsem se do toho pustila, jsem zjistila že jediný problém je v těch papírech a to je absolutně vše. Že pytle s odpadky zabírají metr čtvereční není moje chyba, za odvoz papíru nejsem odpovědná jí a já jsem ten chudák, který tam v tom botelu musí být, a kterému to komplikuje páci.

Každopádně poslední kapka padla včera. Já – dohodnutá se šéfem, takže by vše mělo být ok a do toho si ke mně nakráčí fotografka s tím, že „sice mi nikdo bohužel neporučí (kdo mi má co poroučet!), abych si to doučování zrušila nebo přesunula, ale že bych to udělat měla, jinak si za mě Šéf najde někoho, kdo nebude furt pryč (měsíc přes časů a já jsem pořád pryč?!) a že bych si měla ujasnit priority. Na to jsem jí řekla, že s tím, co si tam vydělám nevystačím, a že za doučko mám za víc než dvojnásobek na hodinu, než tam. Znovu mi na to zopakovala ujasnění priorit.

A víte co?

Já jsem to udělala.

Díky statutu studenta, nepotřebu zaměstnavatele, co by za mě platil ZP a SP.

Když budu doučovat, bude to sice nejistý a podstatně menší příjem, ale dokážu s ním vyžít a jen získám.

  • Nikdo mě nebude peskovat, komandovat a vylívat si na mně svoje debilní nálady.
  • Budu svým pánem, to znamená, že se nebudu muset pořád klepat, abych nebyla nemocná a pak řešit jestli to vyležet nebo to ze strachu chodit přecházet do práce jen proto, aby nebyly problémy…. Nasrat! Prostě to normálně vyležím‘! Když nebudu chtít učit, zvednu telefon a doučování přeloží (což nedělám, považuji to za neprofesiální, ale uklidňuje mě, že tu možnost mám.)
  • Budu přesně vědět, svou pracovní dobu a sama si ji budu tvořit. Budu se moc pořádně věnovat škole, teď na to nemám vůbec čas, a pokud nezaberu, tak ten semestr nedám a budu v háji.
  • Budu se zase moc věnovat sobě. Budu mít čas na to začít chodit cvičit, tvořit, uklidit garsonku, vyžehlit si oblečení, budu mít čas jet někdy dopoledně domů a jen tak tam být. Jít na procházku, fotit, psát, vyžrat mamce ledničku (ano, jsem snem každého rodiče J )

V podstatě už jsem rozhodnutá. Uvědomuju si, jak velký je to risk, stačí aby moji momentálně dva žáci přestali mít zájem a jsem v pytli, ale zase je čas dávání přijímaček na VŠ a strachu z přijímaček a já jsem více než schopná připravit na TSP a Scia…. Sama jsem měla výborné výsledky….

Ještě před tím si ale v rámci fair play promluvím se Šéfem, Jestli mě skutečně hodlá vyhodit (což si nemyslím) nebo jestli jsou to jen kecy Fotografky s čímž počítám. Každopádně je otázka, co mu řeknu dál.

Jestli ok, tak jsme si to ujasnili, já jdu pracovat. Nebo fajn, tak jsme si to ujasnili, ale já už mám fakt dost toho, jak mě ty dvě a především Fotografka dusí a končím…

Nechci si s nimi promlouvat, dat nějaký team bulding a podobně. Jsem impulsivní a vím to osobě, tudíž jsem se naučila, že když zuřím nebo jsem rozrušená mlčet, dát si pár dní na rozmyšlenou a pak promluvit, až si to nechám projít hlavou Tohle se stalo teprve včera, je to sice silně nepravděpodobné, ale přesto se může stát, že vychladnu, ale ve skutečnosti je to spíše jen otázka, kdy seberu odvahu na pravděpodobně nepříjemný rozhovor se šéfem. A další dilema je, zda odejdu hned po čtrnáctidenní výpověďní lhůtě, což by ode mně teď před vrchole sezóny bylo fakt hnusné anebo jestli počkám až po sezóně…

Nejraději bych odešla hned, nevím proč bych s nimi měla procházet peklem vrcholu sezóny, když pak stejně odejdu a navíc jsou na mě takovéhle. Přesto, to asi udělám a odejdu až po sezóně, pokud už nedojde k dalšímu incidentu. Protože pokud incident přijde ve chvíli, kdy už budu mít vše promyšlené, což už v podstatě mám, nastává ta pravá chvíle na to pustit ke slovu mou impulsivní stránku povahy. Zařvat já končím, prásknout dveřmi, jít a ani se neotočit.

Myslím si, že to, že odchod plánuju až po sezóně je ode mě velice šlechetné gesto, sice se o něm nikdy nedozví, ale já budu mít čisté svědomí a vnitřně si přičtu bod navíc za velkorysost.

Co si myslíte Vy?

Také zastáváte názor, že utrpení k práci prostě patří a nemám to řešit nebo, že se mám s nimi v práci ostře pohádat a všechno říct Šéfovi? Nebo si myslíte něco úplně jiného?

Upřímně, nestojím o to, někomu zatápět a mstít se, tolik ještě z mého původního já zbývá. Jediné, co chci je, být odtud pryč a mít klid. To, jak se ke mně chovaly je záležitost jejich svědomí a život jim to vrátí. (Vím, že to zní blbě a ještě ke všemu, jako by to řekla moje mamka, ale ze zkušenosti vím, že je to pravda….)

 

 

Listopad 2015

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *