Pořád žiju

Vážení a milí,

dlouho jsem se neozvala a když pomineme to, že mám nyní kreativně náročnou práci (jo, ještě pořád ji mám) a doma už se mi nechce nic moc tvořit měla jsem několik mnohem pádnějších důvodů, které způsobily dlouhou pauzu.

 

Na začátku prosince jsem si vyhodila záda. To už tady sice bylo v uplynulém roce mnohokrát, ale tentokrát to bylo tak intenzivní, že jsem se nemohla 2 dny pohnout. Jen jsem ležela a přerývaně dýchala bolestí. Že je to opravdu vážné si matka uvědomila, když jsem se začala shánět po prášcích proti bolesti (nikdy je neberu) a VB když jsem nepřišla za Ciri (vždy když jsem na Vesnici za ní chodím). Bylo to zlé… nemohla jsem pracovat, takže se mi hromadila práce, byla jsem vynervovaná, ale podmínkou uzdravení bylo nebýt ve stresu.

Postupem dní a návštěvami fyzioterapeutky se postupně bolesti zmírnily a hybnost zvýšila. U fyzioterapeutky se zjistilo, že mám vyhozeno 5 žeber, 8 obratlů, obrovskou křížovou blokádu a zřejmě i vyhozenou plotýnku. A že mě to teda musí bolet opravdu festovně (jo, to teda bolelo).

U druhé návštěvy se mi podařilo udržet 50% nahozených částí těla 😀 na svých místech a byla jsem pochválená. Vypadá to, že se léčím nad očekávání rychle. Navíc se ukázalo, že plotýnka možná ani není vyhozená. Možná je jen posunutá a možná ani to ne. Faktem zůstává, že mám šílenou blokádu v kříži, ale že to mám dlouhodobě. Konečně mi do sebe zapadly různé příhody, kdy jsem fyzicky nedokázala věci, které se očekávaly.. nebyla to moje vina nebo nešikovnost – já vážně nemohla.

Nakonec se mi podařilo záda uklidnit až do takového stavu, že jsem dokázala absolvovat firemní vánoční večírek. Byl přesně tak otravný, jak se od takové akce očekává, ale přinesl mi důležitý objev. V celé firmě jsou tři lidi, které fakt nemám ráda, jsou mi nepříjemní, protivní atd. až do večírku to byl jen nepodložený instinkt a já si říkala, že jsem jen předpojatá a že nemám důkaz. Na večírku jsem si ale vše potvrdila. Jak to, špatné tak i to dobré o ostatních, kteří mi přijdou fajn. Dokonce se ukázalo, proč tak často máme neshody s kolegou ohledně toho, co je dobré a vtipné. My se neshodneme totiž v ničem. Ve filmech, knihách… vůbec 🙂 Ale myslím si, že právě v téhle práci více než kde jinde platí, že protiklady se doplňují. Já potřebuju, aby mě přibrzdil a on potřebuje cvoka, kterého napadne to, co ostatní ne.

 

Další můj extra zážitek z uplynulého měsíce je ze štědrého večera. Byla jsem u VBho a k matce zaskočila jen na večeři kvůli bráchovi. Celá večeře byla fraška. Pod stromečkem nebyly žádné dárky jen já jsem tam pak pro každého hodila malou drobnost a tím to skončilo a šla jsem zpět k VBmu. Tam to bylo fajn. VB se sice absolutně neúčastní, ale jeho malé ségry mi od stromečku běhaly ukazovat svoje dárky a ta dětská radost byla krásná. 

Mezi tím jsme s VB začali pít. Resp. původně to měl být jen sklenička na večer, ale pro mě nějak nastal čas zkusit to, co jsem už hodně dlouho chtěla – skutečně se opít. Za začátku mi brandy vůbec nechutnala, ale postupně se to zlomilo a já do sebe statečně naklopila pár panáků. Vzpomínám si na problémy s artikulací, předání dárku VBho mamce, vynadání VBmu, natahování si legín (ne nesundal mi je VB), jako že jdu domu, lezení po čtyřech na záchod a pak zvracení…hodně zvracení. VBho máti, která se záchodem přímo sousedí říkala, že jsem zvracela 3 hodiny. Že to ještě nezažila (a to má 5 dětí.)

Když pominu ten pocit studu, hanby a ponížení, který by pravděpodobně byl obrovský, kdybych si to pamatovala, jsem ve skutečnosti nadšená. Vždy jsem si chtěla zkusit se skutečně opít, zažít tu ztrátu ovládání, motoriky, mít okno a konečně se mi to po letech splnilo. A nejlepší na tom je, že jsem to nezažila veřejně, ale soukromě ve společnosti člověka, kterému věřím a věděla jsem, že by toho nezneužil. Co víc, tak k opití mě nedohnalo trápení, nebo nějaká bolest co bych zapíjela, ale skutečnost, že nastal ten pravý čas, navíc mám před sebou několik dní volna, takže nevadilo ani to, že jsem celý včerejšek strávila v leže neschopná jíst, jen jsem občas poslechla VBho a vypila vodu, džus nebo černý čaj, co mi donesl.

Takže i když se před VBho mamkou celkem stydím, díky tomu, že si to nepamatuju a díky tomu, že má 3 dospělé děti, se kterými to také zažila, nechodím kanálama a jsem ráda, že jsem si to vyzkoušela. Ztrapnění před VB? No… Já si nepřijdu zase tolik ztrapněná. Samozřejmě tam byl moment, za který bych se s chutí propadla, ale VB byl můj partner a myslím,že už mě zažil i v ponižujícnějších situací než bylo tohle. Navíc, a to nikomu neříkám, jsem na sebe pyšná, že i když jsem o sobě nevěděla, tak stejně jsem se zvracela jen na záchodě a to i přesto, že jsem už nebyla schopná chůze. Postě jsem tam dolezla po čtyřech. Navíc zvracela jsem výhradně do záchodu a i přesto, že jsem měla (alespoň v první blicí fázi) rozpuštěné vlasy, tak jsem si je nepozvracela. Ráno jsem se sice probudila s vlasy sepnutými, ale kdo mi je sepnul zůstává záhadou. VB tvrdí, že on ne. Já si myslím, že on ano.

Protože, jednak jsem ve vlasech měla sponku, o které jsem už několik týdnů nevěděla, kde je a za druhé pochybuju, že moje motorické schopnosti dostačovaly na zapnutí téhle spony. Ale ačkoliv z večera zůstává mnohé zahalené rouškou tajemství, já jsem spokojená. Aniž bych to plánovala, splnila jsem si pod stromeček jedno z mých velkých a asi i trapných přání, ale já prostě hrozně chtěla vědět jaké to je, když je člověk fakt „na sračky“.

 

P.S. Od včerejška je ze mě absolutní abstinent 😀

4 komentáře: „Pořád žiju

  • 26.12.2017 (15:52)
    Permalink

    Jestli je něco, co v životě nechci zažít, tak je to cílené opíjení se. Stačí mi málo, a tak kdykoliv cítím, že mi úsměv jde sám od sebe nebo blbě artikuluji, odkládám pití a piju vodu. Jsem v tomhle hrozně zodpovědná. A hlavně nesnáším kocovinu, měla jsem ji dvakrát. Takže tuhle radost asi nikdy nepochopím :-D. Nechtěla bych to dělat ani s nejbližším člověkem, ne protože bych se ztrapnila, ale prostě ta touha tam nějak není.
    A co se týče dětské radosti z Vánoc, tak je nejlepší, úplně to změní vnímání priorit. Zastaví to spěch a tak.
    Přeji pěkný začátek roku 🙂

    Reagovat
  • 26.12.2017 (17:03)
    Permalink

    Taky jsem měla takovou blogerskou pauzu, ale tvoje důvody zní tedy celkem děsivě 😀 neumím si představit mít tolik vyhozených žeber, obratlů a bůhví čeho všeho ještě. Já si jednou při zánětu průdušek skřípla nerv mezi žebry a ta bolest mi fakt stačila. Já se párkrát opila docela hnusně, že mi ráno bylo tak zle, že jsem říkala „už nikdy více“. Do úplného okna to ale nikdy nebylo, protože nenávidím zvracení a jakmile se mi začíná navalovat, tak přestávám pít. Ostatním se po vyzvracení uleví, já ale raději držím a trpím kocovinu bez zvracení, tak moc to nesnáším 😀

    LENN

    Reagovat
  • 26.12.2017 (17:06)
    Permalink

    Ty jsi mi číslo… Ale říkala jsem tedy, že to pití skončí jinak 😉

    Reagovat
  • 27.12.2017 (8:57)
    Permalink

    Teda ty seš případ. 😀 Když neumíš pít, tak nepij. Já dávám přednost taky radši mátovýmu čaji než panákům. Ale i na ně dojde, často pod nátlakem. Po pěti šesti morganech ale končím a dál už ani ťuk. 😛

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *