O tom, jak jsem k práci přišla

Když jsem si procházela seznam přání, který si píšu, narazila jsem na bod, který si už můžu odškrtnout.

  • Sehnat si práci co mě bude bavit a uživí mě

Před třemi roky jsem přerušila školu a rozhodla jsem se jít na rok pracovat, protože už jsem svůj obor nemohla ani cítit. V pracovním konkurzu jsem porazila několik lidí, včetně bejvalky mého tehdejšího přítele a místo jsem získala. Vše se zdálo perfektní.

Na zaškolování jsem sice jezdila do 80 km vzdáleného města, ráno jsem vstávala před šestou a vracela jsem se domů po sedmé večer, mrtvá vyčerpáním, ale byla to dobře placená práce.

V práci mě sice zaučoval namachrovaný idiot, který místo aby mi předával informace se chvástal svojí výplatou v řádu několika desítek tisíc, rozestavěným barákem a tím jací jsou lidé idioti, že se nechávají nachytávat na nevýhodné nabídky, ale měla jsem mít spoustu volného času.

 

Školení jsem se snažila vydržet a těšila se na den, kdy skončí třetí měsíc a já půjdu na svou vlastní prodejnu v místě bydliště a budu si to moc dělat podle svého. Budu mít sice o něco menší přesto vysoký plat, ale protože nebudu lidem lhát a nutit jim věci, budou se ke mně rádi vracet, každá práce se dá totiž dělat i dobře..

práe

Konečně ten den nadešel, bylo to přesně v den mých narozenin.
Bohužel jsem nedostala klíče od prodejny, ale výpověď, protože bych se prý v této práci trápila. Tak jsem se ze dne na den ocitla bez práce na menším městě, kde se slušná práce shání přes známé. Jenže já žádné neměla…
Sesypala jsem se. Za mamkou jsem přišla s pláčem, co budu dělat?

[fruitful_dbox] Jsem bez práce do školy se teď rok vrátit nemůžu, co si počnu? [/fruitful_dbox]

Už si nevzpomínám jestli mě vzchopila mamčina panika nebo pouze mamka, ale prostě po hodině pláče mi nezbylo než si opláchnout obličej a jít hledat práci.

O pracáku jsem neuvažovala. Byla to moje první životní zkouška a přece jen jsem v ní chtěla obstát. Pracák by pro mě znamenal prohru a nekonečnou ostudu.
Ode mě se vždy očekával vysokoškolský titul a úspěchy a teď bych byla bez práce na pracáku, takže by se ani nedalo tvrdit, že jsem přerušila studium, kvůli penzům, co byla vlastně i částečně pravda…
Vzpomněla jsem si, že nejčastěji jsem vždy vídala inzeráty z řetězců a tak jsem se sebrala a vydala se do toho, který byl nejblíže mamčině práci.
Vzali mě.
S vedoucí jsem se domluvila, že mi smlouvu dají hned od toho dne, abych neměla nedoplatky na ZP a SP.

Tak jsem se o trochu klidnější vrátila za mamkou a znovu se dala do pláče ponížením. Budu pracovat za pultem lahůdek po boku Ukrajinců a lidí, co to nedotáhli ani k maturitě! Ta ostuda! A co VB? Bude si určitě myslet, že jsem úplně tupá a neschopná…

Tehdy jsme spolu chodili jen krátce a on mě považoval za někoho mimořádného a ze mě se stala prodavačka lahůdek… Nakonec, jsem se rozhodla k práci přistupovat pozitivně. Někdo to dělat musí a alespoň budu dělat rukama a budu mít čistou hlavu, pravý opak školy a to jsem koneckonců vlastně chtěla.

 

Nastoupila jsem s dobrými úmysly, ale bylo to peklo. Během práce v řetězci vzniklo několik mých článků, které blížepopisují mé zážitky.

Vydržela jsem tam asi dva měsíce i s neschopenkou a během této práce jsem si našla místo v menším řetězci, který vypadal lépe. Práce byla stejná a ze začátku, to vypadalo, že to bude dobré – nebylo a články pokračovaly…
Nakonec jsem skončila opět na neschopence a řetězec během 3 týdnů krachl, ale to už mě netrápilo, protože během neschopenky jsem si našla nové zaměstnání a to ve fotoateliéru a ještě k tomu brigádu v jedné firmě, k tomu jsem doučovala děti a takhle jsem to vydržela rok a byla jsem spokojená. Po roce jsem ale z ateliéru odešla ze stejného důvodu jako ze všech předchozích zaměstnání – kolektiv.

V té době už jsem naštěstí opět studovala, takže jsem byla bez práce asi měsíc o zkouškovém, které jsem udělala.
Pak jsme se s VB rozešli.
Já se zhroutila a veškerý můj život se sestával jen z intenzivní touhy po smrti a zároveň zbabělosti to udělat a konečně se té srdcervoucí bolesti zbavit.  Ještě v den rozchodu jsem ale začala číst inzeráty na byt v Brně, matka byla nesnesitelná, po dvou týdnech když mě viděla brečet už na mě jenom řvala ať se seberu, že jsem srab, životní ztroskotanec, jak mě může takhle odrovnat jeden rozchod… dala mi dva týdny truchlení po dvouletém vztahu, kdy já ho dál milovala a dusila jsem se pocitem, že je všechno špatně a my dva patříme k sobě.
Po měsíci jsem se odstěhovala do Brna a dny jsem trávila brečením na bytě, pláčem na přednáškách, v autobuse i obchodech a na ulici.
Nedalo se to ovládat.
Nevzlykala jsem nahlas, jenom mi prostě pořád tekly slzy. .. nakonec mi začaly docházet peníze a já musela začít odepisovat na brigády a pod dvou měsících jsem si našla brigádu v kanceláři.

Docela mě bavila.
O školu jsem se už ani nepokoušela a před začátkem nového semestru jsem ji definitivně ukončila. Vinila jsem ji z rozchodu a bylo mi všechno jedno. Dál jsem chodila na brigádu a musela jsem se ohánět, abych měla dost hodin a abych dosahovala minimální mzdy a nemusela platit ZP a SP. K tomu jsem si našla ještě dvě další práce na doma přes PC a pořád jsem měla i tu brigádu na Vysočině, kterou jsem si nechala, abych měla důvod se vracet… takhle jsem to měla několik měsíců. Pak jsem v brněnské práci dostala nového šéfa a ten mi nabídl práci na HPP. Přijala jsem.

 

Je to nic moc placené, ale jsem chválená, šéf mi vychází vstříc a mohu si sama plánovat směny. Pracuju i více než 200 hodin za měsíc, protože nechci být sama a brečet.  Můj běžný pracovní den začíná v 8:00 a končí v 22:00. Je to moje volba, nechci být sama doma.

Pořád mě bolest z rozchodu nepřešla a to už je to déle než rok. Jediný pokrok je ten, že už ho nemiluju a jsem připravená jít dál, ale ta bolest, šok a zklamání z toho, jak bezohledně a lhostejně zničil to, co jsme dva roky budovali a tu obrovskou lásku, která mezi námi byla zahodil, jako by to byly špinavé ponožky, to si myslím, že nepřebolí nikdy. 
Tohle ale nemá být článek o mém citovém rozpoložení, ale o tom, jak jsem k práci.

Před pár dny mi skončila zkušebka na HPP a já jsem řádný zaměstnanec. Svoji práci mám ráda a dost mě baví, protože s nástupem nového šéfa se vše rozpohybovalo a já jsem přímo u toho a mohu to částečně ovlivňovat.

 

Takže takhle jsem k práci přišla. Nebylo to snadné a překonala jsem mnoho překážek, ale šlo to i bez jediného dne na pracáku!

10 komentářů: „O tom, jak jsem k práci přišla

  • 17.5.2017 (12:12)
    Permalink

    Gratuluji k práci. 🙂
    Když se chce, všechno jde, to se neříká jen tak.
    Hlavně ať z tebe není workoholim až do konce života. 😀

    Reagovat
    • 17.5.2017 (19:55)
      Permalink

      Děkuju 🙂

      Zrovna připravuju článek o tom, jak jsem se z workoholismu vyléčila. Upřímně vzato v jeden čas už jsem naháněla strach i sama sobě 😀

      Reagovat
  • Pingback: Zlo z pracáku! | Antea bloguje

  • 18.5.2017 (5:25)
    Permalink

    Já na pracaku byla. Nebrala jsem to jako ostudu. Spise jako mezičas konce a začátku smluv. Nikdy mi netrvalo dlouho si práci najít. Proste jsem chodila po městě a brala i pokladní (to jsem měla jako brigádu na stredni)… nakonec mne semlela prace u ex. Už se jí ani nechlubim, spíše se stydim. Stejně jako za něj/ni samotného. V DHL se mi hrozne líbilo, než jsem tam přivedla kolegyni … no a pak jsem naštěstí brzy otěhotněla (zazrak) a teď jsem doma na rizikovém. A už mám brigádu na mateřskou, kdybych měla čas a Princ svolil 🙂 ale jsem hrozne ráda, že znám články, které zmiňujes. Cítím se jako kamarádka 🙂

    Reagovat
    • 22.5.2017 (18:09)
      Permalink

      Já jsem taky hrozně ráda, že ty články znáš. Já tě jako kamarádku beru 🙂 Sice jsme se nikdy nepotkaly, ale myslím, že díky blogům se známe líp než se znají kdejaké např. kamarádky z práce apod. 🙂

      Reagovat
  • 11.6.2017 (15:20)
    Permalink

    Gratuluju ti k práci, která tě baví a zároveň i uživí. Podle toho, co píšeš, jsi musela projít opravdu těžkými zkušenostmi a obdobím a je obdivuhodné, že jsi to nakonec dokázala a takovým lidem to upřímně přeju, i když je osobně neznám! 🙂

    Reagovat
    • 20.6.2017 (15:33)
      Permalink

      Moc děkuji za přání, ale bohužel jsme vše viděla moc růžově.
      Je pravda, že mě práce baví a mám ji ráda, ale v tuhle chcíli bohužel prohlížím nabídky práce a rozesílám životopisy.
      Od nástpu jsem dřela za 3 lidi a šéf mi sliboval, že až sestavíme tým, budu vedoucí, všechny jsem zaškolila a před pár dny si našel jinou vedoucí.
      Dnes mi sděli, že aby mi mohl dát takový plat co dává nováčkům, tak mi musí snížit pozici…
      Ostatní už si všimli předtím,že se mnou vymetá, ale tohle byla poslední kapka. Zítra mu řknu, že jestli tohle myslí vážně, ať mi připraví výpověď 🙁

      Reagovat
  • Pingback: Jebu, jebeš, jebeme, aneb vždy to skončí stejně… | Antea bloguje

  • 20.6.2017 (18:52)
    Permalink

    Držím pěsti, mého drahého před časem vyhodili dva dny před koncem zkušebky, tak je mi jasné, jak to s člověkem zamává. A stejně tak držím pěsti, a´t bolest přebolí. Kdyby to byl ten pravý, nedonutil by tě tak dlouho tak moc plakat.

    Reagovat
    • 25.6.2017 (6:57)
      Permalink

      Děkuju.
      Pořád si říkám, že už to nebolí a jsem už ok, a vždy pak nastane situace, která mi ukáže, jak moc se pletu…

      Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *