O starostech

Poslední dobou mám nějaké filosofické období. Rekapituluju, přemýšlím, predikuju…

Moje poslední zamyšlení patří starostem.  Máme je všichni, nesnášíme je, trápíme se jimi, užíráme, snažíme se je řešit a zbavit se jich, ale jsou jako hlavy hydry. Jednu useknete a narostou dvě další. Je to nikdy nekončící boj.

Ale proč bojovat? Nebylo by lepší je prostě přijmout, jako běžnou součást, která k životu patří?

Dneska jsem šla na dlouhou procházku. Přemýšlela jsem nad věcmi, které v mém životě nejsou takové, jaké bych si přála, nad sny, které se zdají být nesplnitelné a vzdálenější než hvězdy na obloze.

A pak jsem si položila tu otázku, která všechno změnila.

S kým bych měnila?

Představila jsem si všechny lidi na celém světě, které znám osobně nebo jsem o nich jen slyšela a snažila jsem se vybrat si z nich jednoho jediného člověka, se kterým bych si okamžitě vyměnila celý život.

A víte co?

Na nikoho jsem nepřišla.

Angelina Jolie se rozvádí s Bradem Pittem a evidentně to moc nedává, protože vypadá jako smrtka. Navíc šest dětí asi nebude úplně sranda.

Ok, tak právě jsem pohrdla životem Hollywoodské star první velikosti a mé oblíbené herečky a osobnosti. Možná se ale jen koukám moc daleko, chce to blíž.

Co moje sestřenice č. 1 – celý život z nás dělali rivalky a ona ten boj s naprostým přehledem vyhrála. Má titul Ing., výborně placenou práci, je vdaná za zajištěného manžela a dokonce je těhotná. Tohle by mohla být trefa do černého!
Ale ne, já bych s ní neměnila. Myslím si, že jsem podstatně hezčí, celý svůj život žije pod jhem „co by tomu řekli lidi“, bydlí v domě s manželovými rodiči a svého manžela si podle mě neváží, takže děkuju pěkně.

Sestřenice č. 2 – Vrátili se k sobě s partnerem se, kterým se na čas rozešli, ale milovali se od dětství, mají spolu ročního chlapečka a žijí si spolu v malém bytě v Prdelákově. Takhle nějak jsem kdysi doufala, že dopadneme s VB. Jenže, opět není zlato, co se třpytí. Sestřence je čerstvých 23 let a byla prostě zbouchnutá, s partnerem mají problémy, které se dle mého soudu budou jen zhoršovat a protože jsou mladí všichni mají pocit, že jim můžou kecat do života a říkat jim, jak mají žít a dokonce vychovávat chlapečka. Ani za nic, bych s ní neměnila.

Přemýšlela jsem dlouho a fakt jsem nepřišla na jediného člověka jehož problémy bych přijala výměnou za ty moje.

Kdysi mi někdo říkal moudro, že kdyby všichni lidé šli a složili svoje trápení na náměstí a místo toho si mohli domů odnést jiné, nakonec by se vrátili pro to svoje.

A je to pravda.

Osobně si myslím, že každý máme své trápení ušité na míru, ne aby nás zlomilo, ale posunulo někam dál. A pokud sním budeme pracovat správně,  až s ním skončíme, budou z nás silnější a lepší lidé.

Všichni chceme žít šťastně až do smrti, ale kdybychom to měli bez práce, nedokázali bychom to skutečně ocenit.

Takže já si vědomě nechávám své citové, bydlící, pracovní a další existenční problémy, aby si je mohla vyřešit, stát se lepším člověkem a dočkala se své představy „a žili spolu šťastně až do smrti“.

A jak můj vysněný život vypadá?

Žít uprostřed přírody a zároveň blízko civilizace, aby děti mohly na kroužky. Šťastné manželství, 3-4 zdravé děti, takové finanční zajištění, abychom mohli s manželem pracovat proto, že chceme, ne kvůli existenční nezbytnosti. A aby byl u nás můj brácha vždy vítaný. Aby náš život nestagnoval, ale proudil a hýbal se, aby se děly nové věci, abychom objevovali nová místa, trochu cestovali. Abychom všichni náš život milovali a sebe navzájem.

Nechci toho zrovna málo, ale člověk si nemá dávat malé cíle. Alespoň někdy vím, co chci. Jediné, co mi chybí, je cesta, jak toho dosáhnout. Ale já na to přijdu. Stačí jít po starostech. Až se s nimi vypořádám, budu u cíle.

 

Jaká odměna čeká po překonání všech překážek na cestě ke štěstí vás?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *