O lenosti, workoholismu a celkově o životě…

Jak byste definovali práci? Podle mě se za práci nedá označit jen činnost, ze které plynou finanční příjmy. Podle mě se jedná o činnost, kterou vykonáváte, i když se vám nechce a něco při ní vytváříte.

Podle mě jsem s prací začala, když jsem si před více než deseti lety založila blog. Za tu dobu jsem publikovala stovky článků a rozhodně se nedá říct, že by se mi do věnování se blogu vždy chtělo, přesto jsem vytrvala, do toho jsem zvládala ještě chodit na SŠ a později na VŠ. Ani v jedné instituci jsem nebyla studentem na kterého y rodiče mohli být hrdí, ale jako blogerka jsem byla docela dobrá a hlavně jsem se učila důležitým znalostem, které jsem později v životě mnohokrát využila. Ale nikdy to nebylo dost…

Postupem času jsem k blogu začala pracovat, měla jsem dvě práce, doučovala jsem, prala, žehlila, vařila, starala se o vlastní domácnost a snažila se fungovat jako dobrá přítelkyně , ale pořád to nebylo dost… protože jsem nebyla v práci od rána do večera, měla jsem vlastní city a představy o životě.

Pak tu máme současnost: Bloguju, snažím se o naprosto autorský obsah blogu, tzn. všechny články, fotky, obrázky apod., které se tu objevují, jsou jen a jen mým dílem (pokud výjimečně ne, je zdroj vždy uveden), recenzuji knihy, které musím přečíst, recenzuji kosmetiku, kterou musím pečlivě vyzkoušet… Jen bloger si dokáže představit, kolik desítek hodin týdně mi to zabere. Do toho chodím do práce č. 1, která mi musí zaplatit ZP a SP, takže jsem tam měsíčně přes 100 hodin, pak mám druhou práci, kterou ani nevím, proč dělám, ale cca 20 hodin měsíčně v ní také strávím. Snažím se být v pohybu, takže do práce i z práce chodím pěšky, když mám chvilku času, peru, žehlím, vařím nebo se snažím uklidit si pokoj.

Přísahala jsem si, že takhle nikdy neskončím… skončila jsem přesně tak! (no, ne tak úplně, můj život aespoň není nudný)

Jaká je realita? Objevily se mi zdravotní potíže, jsem bledá, neustále unavená, mám špatné hodnoty krve, jsem strašně slabá, občas mám pocit, že se ani nepostavím na nohy (občas se nestihnu najíst), dost se mi zhoršilo motání hlavy a téměř neustále mám pocit na omdlení. Zhoršily se mi deprese, zdravotní stav. Radost a plány do budoucna se mi vytratily se života.

Přesto! Nedávno se máti po třiceti letech setkala se svojí kamarádkou. Vypravovala mi o jejich setkání z čehož mě nejvíce zaujala věta „no, tak jsem jí vyprávěla o tobě, že jsi líná…“

Rozumíte tomu? Ve snaze aby matka uznala, že toho mám hodně jsem se skoro zabila a jaká byla reakce? Jsem líná. Jsem lenoch, protože se klidně dívám na neutřené nádobí, a když ho u ní doma myji, tak jen po sobě…

Ve snaze předvést VBmu jaké to je dívat se jak se někdo, koho máte rádi pomalu zabíjí prací, jsem zralá na to vypustit duši. Reakce víceméně nulová, protože on to neví (alespoň doufám, že je nulová proto). Já si na něj totiž vždy čas udělám, pořád ještě jej před svojí prací upřednostňuju. Zda je to špatně či dobře, netuším… Jen dnes už reaguji podrážděně na to, když na něj musím někde čekat, mám totiž důležitější věci na práci…

Chci, aby to oba přiznali, viděli a zažili. Dneska jdu podepsat smlouvu na další práci, pokud dopadne dobře jedna záležitost na které mi velice záleží a kterou máme rozdělanou s VB, tak přes zimu chci spustit eshop, na jaře se pak můj čas smrskne na minimum, navíc bych si chtěla zkusit, začít se částečně živit jako fotografka, teď na podzim bych měla dělat kurz na plavčíka a rovněž chci i „papíry“ na trénování jógy… Nepřestanu, nezastavím se a nejhorší je, že už ani nemůžu.

Ztratila jsem schopnost odpočívat. Jediné co mi běží před očima, když se zastavím, je čas, který mi utíká a který jsem měla věnovat některé z činností. Ráno brzo vstávám, nemůžu spát, je přece tolik věcí, co musím udělat! (měly jste vidět ty scény, když jsem si po hodině zírání do stropu, dovolila v pokoji společném s bráchou, ťukat do počítače… nedovedete si představit ty scény, že ho budím!) Z práce domů skoro běžím, nestíhám, tolik věcí jsem nestihla! Zkracuji dobu spánku, protože jinak to nestihnu.

Práce mi vyplnila veškerý život. Bez práce nejsem nic. Moje hodnota se určuje od výše mé hodinové mzdy. V podstatě to nedělám ani pro peníze, zejména když blogu se věnuji zdarma a ten zabere času srovnatelně s oběma pracemi dohromady. Začala jsem pohrdat lidmi, kteří jen sedí na prdeli a nic nedělají. Už se nedokážu zastavit a vychutnat si pohled na krásnou krajinu, či pochutnat si na dobrém jídle nebo se jen v klidu obejmout. Pořád to se mnou šije, nedokážu se uklidnit a zastavit, dokonce chodím do práce i nemocná!

Je mi to jedno! Nezáleží mi na ničem a na mě nejméně, můj život je o chození do práce. Mé matce se splnil její životní cíl, vždy mě chtěla vidět jako zlomeného otroka, který se mlčky den co den plouží z práce a do práce, vzdálený od svého života, naděje i štěstí. Tak tadááá, tady to má! Mohla by mít radost, užívat si, že konečně je po jejím, že mě k tomu konečně donutila, dohnala, ale smůla, pro ni budu až do smrti ta líná a brácha, který se už ti měsíce válí doma, protože má prázdniny  a hraje si na PC hry nebo čumí na seriály, tak bude dříč, protože jí za tu dobu vymaloval její miniaturní kuchyň a natřel, všechny 4 futra co má v bytě. Sláva mu a hanba mě!

 

Takže co vlastně jsem?

Workoholik, lenoch nebo mojí osobu popíšeme všeříkajícím označení „magor“?

 

 

Pozn. Možná, že to se mnou není tak hrozné a asi jsem to poněkud přehnala, spíš víc přehnala než míň. Občas se mi ještě daří vypnout a do práce ještě pořád chodím s jakýmsi „odporem“. Navíc je pravda, že jsem si našla práci, která mě dost baví, a mám ji ráda a ta nová by měla být ještě lepší. Mám takový dojem, že kdybych měla zase dělat někde v řetězci za pultem, tak by se mi „životní relax“ vrátil velmi rychle a do práce by mě nedostali ani párem koní.

Ale to s tím oceněním sebe jako člověka, podle výše mého platu je pravda. Zjistila jsem, že nikdo na mě nevidí mé skutečné hodnoty a tohle je alespoň hmatatelný důkaz. (a nemyslete si, ono to vážně není hodně, ale jsou i lidé, kteří mají míň a podle toho měřítka jsem lepší než oni….). A uvědomuji si, jak odporně a povrchně to zní i to že je to blbost. Jenže to, že jste chytří, sečtělí, nelžete, nekradete, nepodvádíte, snažíte se být dobří a féroví lidé a pokoušíte se něco vytvořit…. To už nikoho nezajímá… Peníze, vzhled a moc alias převaha, to je oč v současnosti běží.

Podvědomě se s tím ještě snažím bojovat, uvědomuji si, že je to celé špatně, ale je to jak kráče po cestě široké jak ostří meče. Brzo definitivně přepadnu na jednu nebo na druhou stranu a ani já sama nedokážu říct, která to bude.

Jsou dvě věci, které to můžou ovlivnit, ale vypadá, to že jedna z nich padne v nejbližších hodinách a druhá do pár dní… a pak se ze mě definitivně stane to čím jsem vždy opovrhovala: neurotická, věčně nespokojená štěkna, s pedantskými sklony neustále se snažící o dokonalost, která všechno umí a ví líp než ostatní, protože je „lepší“ než oni.

Přemýšlím, zda pak mám smazat blog, protože takoví lidé by se neměli projevovat a už v žádném případě ne veřejně, ale na druhou stranu, právě blog mi v minulosti hodněkrát pomohl a „vrátil mě na správnou cestu“ možná mě zachrání i tentokrát…

 

 

Gratuluju všem, kteří to dočetli až sem. Stali jste se přímými svědky mé hanby, protože článek byl psán v afektu (který netušil, kde se vzal) a za pár hodin už nebudu moci uvěřit tomu, co jsem tu plácala. Já to ani nemyslím jako stěžování, v podstatě jsem spokojená (a to je to nejhorší), jen bych chtěla slyšet uznání a nabádíní k tomu, abych ubrala…

2 komentáře: „O lenosti, workoholismu a celkově o životě…

  • 12.9.2016 (17:17)
    Permalink

    Musím říct, že jsem v šoku. Já nejsem zrovna šprt, co šprtá denně několik hodin, ale vyznamenání si držím bez větší snahy. Mám dlouhou školu a domů se dostávám v pět či v šest. A každé druhé pololetí jsem nemocná. Jsem tak přetažená, že mě mé tělo donutí odpočívat. A to opakuji – nepředřu se. Můj život musí mít řád, ale zase spoustu svobody. Dělám věci na poslední chvíli a tím se zvyšuje můj výkon. Protože musím mít čas na všechny moje koníčky a že jich málo není.
    Co se týče eshopu, letos se ho budeme učit programovat. A já si eshop pořídit později chci. Náhodička 🙂

    Reagovat
    • 13.9.2016 (12:24)
      Permalink

      Teď si nejsem jistá z čeho v šoku 🙂 Já se tenhle týden vracívám domů kolem desáté večer a stejně nestihám všechno. Přemýším, kam podat žádost, aby měl den alespoň 30 hodin, fakt by se mi to hodilo 😀

      Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *