O dětech

Pravidelní čtenáři (mám vůbec nějaké?) ví, že otázka dětí je pro mě hodně  citlivá.  Nacházím se totiž ve věku,  který jsem si určila jako ideální pro první dítě,  které ale letos mít nebudu…

 

Se zděšením sleduji,  jak se množí pologramotní, nevzdělaní a tupí idioti z mého okolí a já nemám ani přítele,  ani domov,  do kterého bych prcka přivedla. 

Hrozně dlouho mi trvalo se s tím srovnat.  Ale nakonec jsem na to přišla. 

Když mám pocit, že to s VB bude konečně fajn,  tak se mnou nová těhotenství ostatních nic nedělají,   protože vím,  že děti budu mít taky.  V podstatě si stačí jen říct. Takže můžu v klidu čekat na ten skutečně pravý  čas a nebát se,  že mi něco uteče. 

 

Já a děda. Dědu jsem vždycky hrozně zbožňovala a pevně doufám, že on je můj mužský vzor. A to i přesto, že v tom případě můj život rozhodně lehký nebude a to, že jsem s dědou pořádně nepromluvila už cca 10 let…

 

Naopak,  když jsem ve fázi,  že  mám  VBho plné zuby,  protože se ke mně chová jako k cizí a ještě mě schválně vysírá,  každé nové těhotenství v dosahu pro mě je jen připomínkou mého životního selhání,  protože bez dětí nemá život smysl.  Proč se v životě o něco snažit,  když to nemáte komu předat? 

 

Nakonec mi nezbylo nic jiného než potlačit emoce a použít mozek.  Potřebovala jsem nový plán,  ke kterému bych mohla směřovat. 

 

Vychovala nás matka samoživitelka.  Rodiče jsou rozvedení a táta si porozvodovou péči představoval jako návštěvy jednou za 14 dní a posílání alimentů. Já si jako dítě nehrála na rodinu –  máma,  táta,  děti,  ale na rodinu máma a děti. 

Než jsem začala chodit s VB vůbec jsem neplánovala vychovávat děti s někým,  ale připravovala jsem se na dráhu samoživitelky. 

Teď už bych děti chtěla s manželem,  kterého budu milovat,  protože jsem přesvědčená,  že děti se mají rodit z lásky.  Chci mít možnost říkat dětem, že jsou jako jejich tatínek a myslet to jako pochvalu. Vždy jsem si živě představovala chlapečka s VBho pohledem, jak se zarputile snaží být jako jeho tatínek… tomu pohledu a té představě se nedá odolat… 🙂

VB mi zatrhl dát sem jeho nejroztomilejší batolecí fotku na světě, ale být moje dítě a zdědit část mých genů, tak si prcek taky stěžovat nemusí 😀

 

 

 

Ale když to nepůjde?

Potom podstoupím umělé oplodnění  nebo,  vzhledem k mému odporu k umělým hormonům, prach obyčejné zbouchnutí nějakým nadrženým troubou. 

Já se nebojím,  že bych nezvládla být matka samoživitelka,  vím,  jak moc náročné to je, a i když z toho samozřejmě mám obavy, (nejsem idiot,) tak to udělám. 

Protože děti celý život chci a dokážu se o ně po všech stránkách postarat. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Btw.  Možná se vám zdá sobecké,  chladnokrevně uvažovat o přivedení dítěte do neúplné a rodiny.  Ale,  já jsem v neúplné rodině vyrostla.  A kdybych si měla vybrat mezi životem v úplné rodině nebo se vůbec nenarodit,  jednoznacně bych si vybrala život.  A nepochybuji o tom,  že stejnou volbu by udělaly moje děti. 

 

A nebavíme se o jednom dítěti, v momentě kdy já se pustím do množení je minimální číslo dvě.

 

Sama mám mladšího bráchu a i když mi jeho příchod zkazil hvězdou dráhu hýčkané hvězdy a jedináčka, časem si na něj člověk zvykne a je celkem rád, že ho má.

 

Ne vážně, nedovedu si představit, že bych bráchu neměla. Vždycky bude zabírat v mém životě jedno z předních míst a vím, že mu můj odchod, vztah s VB a to že ani po rozchodu s ním nezačaly být věci mezi mnou a bráchou stejné jako dřív mu ubližuje. Už nejsem ségra 24h denně. Pevně ale doufám, že se věci srovnají. Až on pozná takovou lásku jako byla mezi mnou a VB, věřím, že pochopí.

 

A ať už se v našich životech děje cokoliv, hrozně moc doufám, že ví o tom, že když je to vážné, jsem tu pro něj – kdykoliv, kdekoliv a udělám maximum proto, abych mu pomohla. Ale práva na lásku a vlastní život se nevzdám a nemyslím si, že by to tak mělo být. Každý má právo na svůj život!

 

 

Méně romanticky a více prakticky: Brácha je jediný člověk, který mě 100% bere takovou jaká jsem. Tzn. I když zuřím, seřvu ho nejsprostšímy slovy, které znám, řvu, že jsem s ním skončila, slibuji věčnou nenávist apod. ví, že to nic neznamená. Jsou to jen slova a když vybuchnu stoji to zato. Důležité jsou činy a ví, že až vychladnu, bude mě to mrzet a přijdu se omluvit. To jak moc se na něj zlobím, pozná podle toho, jak dlouho s ním vydržím nemluvit, když mi fakt něco udělal a ten randál na jeho hlavu byl skutečně zasloužený. Rekord je asi 14 dní.

1 komentář: „O dětech

  • 22.3.2018 (22:46)
    Permalink

    Jak já se v tom vidím… Hrozně jsem toužila po tom, mít se svým bývalým dítě. Byl o moc starší (a ženatý), ale milovala jsem ho, a chtěla jsem ho celý život vidět v tom dítěti, ať už by to s náma dopadlo jakkoliv. Bohužel se to nepovedlo. Už dlouho vím, že zvládnu být samoživitelkou, a dítě je pro mě životni poslání. Jenže, nedá se udělat s kdekým. Tak i když nepotřebuji nutně vztah, a stačilo by mi to dítě, stále hledám… hledám buď partnera, nebo jen vhodného otce na oplodnění, ale zatím marně. I na to dítě musí druhá strana chtít -minimálně sex na jednu noc (bez ochrany)

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *