Novinky

Ukňouraný článek, který jsem avizovala jsem se rozhodla nakonec nezveřejnit.  Více méně se stejně jednalo o text určený VBmu, kterého ale moje sdělení absolutně nezajímají a navíc přece jen i praní špinavého prádla na veřejnosti má své hranice…

Tak jsem tak přemýšlela a do toho jsem si přečetla článek od Kočkomilky a viděla jeden zajímavý díl nebezpečných vztahů (ano, je to hrozný odpad, ale baví mě to sledovat)…

Oboje bylo o rozchodech a jak se vyrovnat s tím, když přijdete o někoho koho milujete, protože on už Vás nechce… Kočkomilka ve svém článku popisuje, jak se by se cítíila nebo cítí, když má dojem, že její partner umírá… a cítí v podstatě to samé jsem cítila po rozchodu já, protože pro mě můj partner zemřel. Zní to zvláště, ale takhle to vnímám několik měsíců. Současný VB mi vůbec nepřipomíná VBho se kterým jsem žila, a kterého jsem milovala. V duchu jsem si je už před dobou rozdělila na dva a toho svého jsem oplakala. Není záležitost trucu. Nedávno jsem měla vyplňovat nějaký text a bylo tam zaškrtnout stresové události, které jsem za poslední rok prožila, automaticky jsem zaškrtla smrt partnera. Ne rozchod, ale smrt…

Kočkomilka ve snu umírá a i já jsem zemřela – vnitřně. Fyzicky jsem nezemřela jen proto, že když jsem chtěla nejvíce umřít bylo mi tak hrozně, že jsem se nedokázala ani pohnout, natož se sprovodit ze světa.  Kočkomilka píše „přijde prázdnota. Sevře se mi hrdlo, ochabnou mi svaly v těle, nejde mi dýchat…“ a přesně to jsem prožila. Měla jsem tak sevřený hrudník, že jsem skončila s dýchačkou, tu jsem si samozřejmě nevyzvedla, protože mi to bylo jedno a doufala jsem, že prostě umřu a nikomu nezpůsobím bolest sebevraždou… No neumřela jsem, ale žiju…. v prázdnotě. S VB se vídám a dokonce jsem několikrát myslela, že se k sobě vracíme. Znovu jsem viděla že je to ON a cítila jsem, že nás nedokáže rozdělit ani rozchod a že společně zvládneme cokoliv, ale VB to rozbil – pokaždé. On teď přítelkyni mít nemůže, není vhodný čas a další kupa keců… Živě si pamatuju, když se to stalo naposledy, mám pocit, že tehdy jsem to tiché rupnutí se kterým se mi zlomilo srdce skutečně zaslechla. A ačkoliv se od té doby stejně vídáme dál, pro mě už je to jiné… Sice občas stále ještě pláču, vždyť jsem přišla o milovaného člověka, ale VBho objetí už nemá šanci mě utěšit. Jsem na to prostě sama, ale už necítím tak intenzivní a bodavý pocit samoty, který mi bránil se nadechnout. To místo, kde u mě v „hrudníku“ bydlel VB už není. Když čemsi začínala uvědomovat, že VB a já končíme skutečně definitivně, protože v mých očích zradil mou důvěru a to je něco co prostě nikdy nedokážu přejít/odpustit/zapomenout… když jsem tedy pochopila že je hotovo, předpokládala jsem, že je konec i s mými veškerými nadějemi na rodinu, děti apod. byla jsem zoufalá, ale postupně jsem se přepnula do stavu „sólo jezdec“ ve kterém jsem byla než jsem s VB začala chodit. Jsem prostě sama, a ať se mi to líbí nebo ne, tak sama budu. Nemůžu už nikomu z venčí věřit, a navíc jsem teď velice zranitelná (dokonce natolik, že jsem skutečně zvažovala zda by nebyl Berušák nebo Pol použitelný na vztah. Naštěstí jsou oba pánové tak neskuteční kreténi, že ani na úplném dně nejsem schopna jim dát šanci…)

Takže jsem to zabalila i s tím, že prostě stejně nikoho nechci, protože pochybuji, že by mě někdo dokázal zaujmout… jenže, on se asi někdo objevil. Když jsem ho poprvé viděla, zaujal mě, protože vypadal zajímavě, ale dál jsem to neřešila. Dokud jsem ho po čase nepřistihla, jak mě fascinovaně pozoruje. To vzbudilo mou pozornost a docela mi to polichotilo. O pár dní později jsme si začali tykat a o ještě pár dalších dní se na sebe občas spiklenecky usmíváme, ačkoliv k tomu nemáme důvod. Pointa je, že je úplně fuk jestli z toho něco bude nebo ne, jde tu o fakt, že jsem se už zřejmě přenesla přes VBho a připustila, že na světe jsou i jiní muži a že sama až do smrti nejspíš nezůstanu…

 

Ale i nadále mi přijde nepředstavitelné, že bych někdy mohla někoho milovat jako jeho. I když, byla to láska? Skutečnou lásku podle mě nedokáže zničit nic, ale  VBmu se nakonec po skoro roce od rozchodu podařilo zničit tu moji….

2 komentáře: „Novinky

  • 28.12.2016 (17:18)
    Permalink

    Hrozne mne mrzí, že jsi tihle zažila v reálném životě. Vzpomínala jsem, zda jsem třeba nezažila ve skutečnosti něco podobného se svým ex,když mi řekl, že je žena … když se pak mému příteli stal úraz a byl na operaci,pochopila jsem,ze až tohle je láska. Ze až když jsem se psychicky vyčerpana plazila ke dveřím,protože jsem byla psychicky na dně,ale musela jsem přítele vidět,ze pokud by vážně stalo,že by umřel, zabilo by mne to. Tohle mne naštěstí jen posílilo.

    Ještě mne tak napadá… možná by se ti hodila má schopnost (hodně špatný psychicky rozpolozeni), že když mi někdo něco udělá, spalim most a konec. Ten člověk pak musí přijít znovu a vše přebudovat, postavit most od začátku znovu. Jinak pro mne neexistuje.

    Diky za článek. Jsem ráda, že skončil tak pozitivně 🙂

    Reagovat
  • 16.2.2017 (19:36)
    Permalink

    Dlouho jsem přemýšlela co na tohle odpovědět, ale už vím. Mně taky mrzí, že jsem to zažila. Hodně mě to změnilo. Na jednu stranu bych řekla, že v horšímu. Zabilo to ve mně dítě – moje bezelstnost, radost, nevinnost a naivita jsou pryč, ale na stranu druhou mě to neskutečně posílilo. Jsem teď připravená si od života vzít co chci. Povýšila jsem v práci a zřejmě budu i nadále postupovat, jsem připravená si letos vzít hypotéku a pořídit si vlastní domek – můj celoživotní sen. Mám spoustu plánů a jsem maximálně vytížená. Můj osobní život a city neexistují. Přece jen se ale někdy večer stane, že povstane kousek toho dítěte a já na okamžik ucítím ten chlad, samotu a beznaděj co mě obklopuje. Já jsem VBho opravdu milovala, byl první a jediný člověk na světě, které mu jsem skutečně, 100% věřila, když nebyl šťastný on, nebyla jsem ani já, když se usmál, měla jsem vše co jsem potřebovala k životu. Když si uvědomím, že jsem o tohle přišla nebo možná, že jsem to ani neměla, protože ten VB, kterého jsem znala celých těch 10 let a kterého jsem 2 roky milovala, by mi tohle nikdy neudělal, chce se mi umřít… ne bolestí, ale hrůzou, protože dříve mi tohle vědomí způsobovala srdcervoucí bolest, ale teď už nic necítím. Jsem lhostejná k sobě, k VBmu, ke své rodině… na ničem mi nezáleží. Jediný, kdo mi alespoň na chvíli dokáží vyvolat teplo na hrudníku jsou Ciri a Matýsek.
    Ze všeho nejvíc bych to všechno chtěla říct své babičce, ale nemůžu. Myslím, si, že ona je jediná, kdo by mi dokázal poskytnou správnou reakci. Jenže už jsem rozešlí rok a před babičkou i dědou stále předstírám vztah. Nejdříve jsem se styděla a navíc jsem o tom nedokázala mluvit a teď jednak nechci přiznat roční lež, a druhak a to především je, že moji prarodiče jsou už hodně staří a mají mě rádi. Viděli, jak moc mám VBho rádi a proto budou tušit, co jsem prožila a prožívám. Budou se strašně moc trápit a to já nechci. Ačkoliv říct to babičce je už od rozchodu moje největší přání nemůžu to udělat. Chci je nechat odejít v klidu s pocitem, že je o mně postaráno a že jsem šťastná.

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *