Výletuju

Norsko

Norsko! Na začátku týdne jsem se vrátila po týdnu stráveném v zemi fjordů, sněhu, polární záře a sobů. Norsko nikdy nepatřilo mezi země, kam bych se chtěla podívat, nikdy mě to ani nenapadlo, že bych ho navštívila. A najednou jsem tam stála a věděla jsem, že to, co mě hnalo celou dobu je správně. Přesně tady mám být.

Norsko jsem neplánovala ani omylem. Sním o Irsku a Rumunsku… Zemích, které jsou zelené, drsné, ale vřelé. Ne o chladných modrých fjordech, zasněžených horách, polární a boření se po kyčle do sněhu.

Na začátku jsem jen nezávazně projevila zájem. “Vždyť o nic nejde” říkala jsem si, ale pak se najednou události daly do pohybu a já zjistila, že nemůžu vystoupit. Nebo vlastně můžu, ale nechci.  Vždyť bych byla blázen. Celý život si si říkám, jak bych cestovala, ale nemůžu protože nemám s kým a najednou je tu příležitost, jak vyrazit do světa s člověkem, kterého už znám a věřím mu dost na to, abych byla ochotná se na něj spolehnout, že všechno bude v pořádku. Proti tomu se prostě neotočíte zády a pokud ano, znamenalo by to, že jste si celé roky jen hledali výmluvy “proč nemůžete” a že jste vlastně nikdy skutečně nechtěli.

Jenže já si výmluvy nehledám a opravdu chci! A že je to Norsko? No a co, ještě jsem tam nebyla a ráda se tam podívám. Navíc už cesta na Mallorcu mi odhalila o cestování něco naprosto úžasného.

Každá cesta vás změní a otevře vám nové dveře!

Proti tomu se prostě zády neotáčí. Navíc jsem si Fotografa fakt oblíbila a ráda trávím čas v jeho přítomnosti.

Celkem jsme jeli čtyři a už jen to pro mě byla výzva. Dva úplně cizí lidi a Fotograf, který se mi líbí, ale já jemu ne. Byla jsem opravdu zvědavá, jak to dopadne, ale klaplo to na výbornou. Jako parta jsme si sedli výborně a co se Fotografa týče… Já ho o ničem přesvědčovat nehodlám a nebudu. Beru to tak, že je super, že jsou na světě lidi jako on, protože dělají svět lepší a jsem moc ráda, že se taknějak přátelíme. (A upřímně jsem fakt ráda, že si všichni myslí, že jsem posedlá VBm, protože pravda by pro mě byla maximálně ponižujcí…)

Zpátky k Norsku…

Jak mi bylo před Mallorcou zle, tak před Norskem jsem byla celkem v pohodě. Sice jsem nervy měla než jsme se Praze sešli, ale pak to ze mě spadlo. Což jen potvrzuje moji teorii, že po několika cestách, až to pro mě všechno nebude tak nové, neznámé a děsivé, se to ztratí úplně… Letěli jsme z Prahy do Osla a z Osla rovnou do Tromsa.

Let

První větší zážitek jsem měla hned v Praze na letišti. Měla jsem v batohu med a bylo potřeba ho vyndat a nechat si otestovat batoh. No, byla jsem na svoje poměry až překvapivě v klidu, ale přesto se mi podařilo si při snaze vyndat ten med, co nejrychleji, zlámat nehet na malíčku a do krve si ho zarvat. Na druhou stranu, byl to jen nehet, to je malá cena za úplně novou zkušenost.

Oba dva lety proběhly naprosto v pohodě a nudně. Mě prostě lítání nebaví. Jediná zábava je když letadlo vzlétává a přistává. Mezi tím je však dlouhé nic, kdy koukáte na sedačku před váma, protože do okénka nevidíte a i kdyby, tak stejně máte jen vyhlídku na padesát odstínů bílé a do toho vás sere silná klimatizace. Nenávidím klimatizaci! A tak nějak matně tuším, že když jsem během letu spala, tak jsem se válela po Kubovi. Bohové, doufám, že jsem neslintala!!! 😀

Po přistání v Tromsu jsem konečně ocenila, že mám na sobě celý den zateplené oteplováky. Do té doby jsem se koupala ve vlastním potu, ale Norský mráz mi ukázal, že to mělo smysl. Vytáhla jsem ručně dělanou čepici, kterou jsem si dodělávala noc před odjezdem, protože proč ne a šlo se k autu.

O hodinu později jsme dorazili k domku, který jsme měli pronajatý na břehu fjordu. Bylo to úžasné a zpětně mě fakt mrzí, že jsem si nenašla čas, se zajít podívat na “naší” pláž. Ale už jen výhled z okna byl nádherný. Na ubytování jsem ocenila to, že jsme měli každý svojí malou ložnici, což nám “čtyřem asociálům” umožňovalo, být alespoň na noc sami.

Cesta za výhledy

Hned druhý den jsme nabrali Fotografovu kámošku, strašně milou Slovenku a jelo se na první výšlap. Když jsme vylezli první miniaturní prudký kopeček a já cítila, jak mě na zádech studí absolutně propocené oblečení, měla jsem vážné obavy zda to zvládnu, když jsme se pak o pár metrů zabořili po kolena a další metry zdolávali v ještě náročnějších podmínkách, myslela jsem, že je to konec. Že tohle prostě nedám. Že celé ty roky, kdy se mi všichni posmívali, že jsem líná apod. měli pravdu. Ale měla jsem obrovské dvojité štěstí. Za prvé Kuba byl na tom kondičně o dost hůř než já (díky mu za to!) a za druhé, já nemám špatnou kondičku, ujdu cokoliv je potřeba, jen si potřebuju jít svým tempem. A tohle všechno se splnilo.

Pří výstupu jsme se přirozeně rozdělili vpředu šli Fotograf s Mončou, za nimi Slovenka, pak dlouho nic a já a pak dlouho, dlooouho nic a Kuba.  Za mě bylo tohle rozdělení naprosto ideální. Nejsem blázen, abych se snažila drát se před Monču a Fotografa. Netoužím jít první, určovat, tempo, směr a být vůdce. Jediné, co jsem chtěla bylo nebýt poslední, protože by mě stresoval pocit, že ostatní zdržuju, kazím jim celý výlet, protože toho nemůžou nachodit tolik, kolik by mohli a chtěli… Jasně, ostatní to tak zřejmě nebrali a i já si uvědomuju, že je to hloupost, takhle uvažovat, ale vím, že bych ty myšlenky nedokázala ovládnout a přišla bych si provinile a neschopně. Takhle byl ale poslední Kuba, kterému to bylo srdečně u prdele a já byla v pohodě.  Cesta sice byla náročná a bez nesmeků bychom byli v háji, protože místy jsme šplhali po tak zmrzlém hladkém sněhu, že připomínal jednolitou stěnu, ale nahoře na hoře a nás čekali výhledy, díky kterým to za to stálo.

 

 

Nejlepší zážitek

Už od rána foukal šílený vítr, ale to nás od dalšího výstupu neodradilo. Lezli jsme do prudkého kopce, nohy v nesmekách nám podkluzovaly a místy jsme museli doslova šplhat. Bylo to náročné a prudký ostrý vítr, který nám metal do obličeje ledové sněhové jehličky to dělal ještě těžší, ale nahoře nás čekal ještě krásnější výhled než předchozí den. Fjord! Miluju vodu a pohled na tu ledovou masu vody byl nezapomenutelný. A to jsem ještě netušila, že zlatý hřeb cesty teprve přijde!

Cesta dolů byla tak prudká, že nebylo možné ji zdolat bez lana, které tam bylo umístěné. My jsme museli doslova a do písmene slaňovat dolů!!! Už to samo o sobě byl bezva zážitek, ale top okamžik pro mě nastal, když mi to podjelo. Věděla jsem, že ten hladký, téměř kolmý ledový úsek bude moc i na nesmeky a s variantou pádu jsme počítala. A on příšel! Nezadržitelně jsem se po ledu řítila dolů, nešlo to zastavit, mohla jsem jen pevně svírat lano. Ve chvíli, kdy to prudce škublo jsem pocítila bodnutí strachu. Udržím lano, nebo to nezvládnu a skutečně se zřítím dolů? Lano jsem samozřejmě udržela, jen to bylo o dost náročnější než jsem čekala. Ale tím krátkým okamžikem nejistoty se pro mě celý zážitek stal reálnější a zajímavější. Ačkoliv, upřímně vzato, mi vůbec nic nehrozilo. Držela jsem se lana, které tam od toho bylo, takže pohoda….

 

 

 

 

 

 

Hihňání

Jako každý den před výstupem jsme byla přesvědčená, že to nezvládnu. Já prostě na ty treky zase tolik nejsem a navíc se občas ozývají i špatné zkušenosti z rodinných výletů… A třetí den vypadal, že to opravdu bude osudové. Spadl mi tlak. Po prvních pár metrech stoupání mi bylo jasné, že je něco špatně. Srdce mi bušilo, až mi to otřásalo horní půlkou těla, před očima se mi míhaly černé čáry a v uších mi šuměla krev. S každým zabořením, neschůdnou cestou nebo pádem šla moje morálka k zemi. Jenže jsem to nechtěla vzdát a tak jsem se rvala s každým krokem a utěšovala se tím, že i tenhle zasraný kopec musí mít někde vrchol. Na ten jsme ale naštěstí nedorazili. Už nevím jestli to bylo proto, že pršelo nebo byla mlha a výhled by byl o ničem, ale byla jsem ráda. Nakonec mi totiž tlak naskočil a já se statečně vydrápala až k Fotografovi, zatímco ostatní cestou odpadli – hvězdný moment mých norských výstupů 😀

Nastal čas na sestup dolů. Sráz byl prudký, sněhu dostatek a důstojnost nikdy nebyla mojí silnou stránkou. Rozhodla jsem se to sjet po prdeli #protozeprocne a navíc to bylo jedno z mých tajných norských přání. Ostatní se více či méně přidali, ale já toho sjela suveréně nejvíc. Jednak mi nejlíp klouzaly kalhoty a druhak je mi srdečně jedno, co si o mně lidé myslí. Jsem dětinská? No a co! Podle mě je naopak hezké, že člověk dokáže mít radost z takových maličkostí jako je dobrá klouzačka a dokáže se tím nadchnout natolik, že při sjezdu z něj padají perličky hihňání.

 

 

Ten nejkrásnější výhled

Ráno jsem se nemohla vzbudit, měla jsem natažené koleno a venku ještě ke všemu lilo. Chápete to? Já se dostavím do Norska a to se z toho rozteče, tomu se říká reputace! 😀 V každém případě jsem byla pořádně zpruzená a nikam se mi nechtělo. Jenže vím, jak úžasná je odměna za to, když se dokážu překonat. Takže když se Fotograf s Mončou vydali vstříct vrcholku vydala jsem se za nimi. Neplánovala jsem dojít až úplně nahoru, chtěla jsem jen na hřeben, abych viděla na druhou stranu. Ze zadu mě jistil Kuba, který měl klíčky od auta a taky neplánoval jít až nahoru. Pomalu jsem se prodírala nahoru a konejšila se tím, že tenhle výstup alespoň není tak brutálně náročný. Vlastně byl dost v pohodě, stejně jako ten předchozí. Fakt bych měla více pozornosti věnovat realitě než svým představám… Pomalu jsem se blížila ke hřebeni a rostlo ve mně odhodlání dál nepokračovat. Ne že bych nemohla, ale nechtělo se mi. Byla jsem totálně promočená, bolelo mě koleno a nebylo mi úplně nejlíp. Jenže když jsem se otočila, abych zmapovala, kde je Kuba, zjistila jsem, že Kuba není. Koukala jsem jen na jednolitou bílou pláň posetou kameny. Silnice byla v nedohlednu a směr, kterým bylo auto jsem mohla jen tušit. Mohla jsem tedy jen dopředu. Odhodlaně jsem se vrhla dopředu. Netušila jsem jestli jsou Fotograf s Mončou ještě na hřebenu a neměla jsem nejmenší chuť se ztratit uprostřed norské pustiny. Fotograf nevěděl, že jsem šla za nimi…

Když jsem se konečně vyhoupla na hřeben, najednou jsem to věděla. Tohle je ono! Tenhle výhled, tenhle pocit, tahle cesta… Proto jsem do Norska jela.

 

Viděla jsem nekonečno. Nekonečno vody, nekonečno hor, nekonečno sněhu, prostoru a volnosti. Tohle pro mě bude Norsko už navždy.

 

Možná vám vrtá hlavou, jestli jsem viděla polární záři, protože za ní jsme se tam přece vypravili v první řadě.

Ano, tajemnou Auroru Borealis jsme viděli. Jednou a upřímně, podle mě se dost přeceňuje. Ten wow efekt, který jsem čekala, se nedostavil. Není na ní fascinující ta barva, kterou známe z fotek, protože ona není zelená jak Avada Kedavra (vsadím se, že přesně tady se Rowlingová inspirovala), ale je to “jen” mlha na obloze s nazelenalým nádechem. Co je na ní fascinující je pohyb. Před očima vám tančí, mění směr, vine se k obzoru a vy nemůžete z hlavy vypudit myšlenky na severské bohy, nebo jiné nadpřirozené bytosti, jejichž kroky by na obloze mohla znázorňovat.

 

Norsko pro mě bylo náročné, ale nelituji ani jediné sekundy. Jasně, nebylo dokonalé, ale o to víc bylo opravdové. A dalo mi hrozně moc nejen po cestovatelské a zážitkové stránce, ale především po té lidské. Jako parta jsme si skutečně sedli. Nebyla jsem si jistá, jestli to ostatní vnímají stejně jako já, ale to že už se začíná mluvit o dalším treku do Palerma, vypadá, že je to pravda. Pomalu se mi vrací víra v lidi. V to, že existují lidé, se kterými můžu vycházet, vážit si jich, přátelit se s nimi. Lidi, kteří jsou “stejná krevní skupina” jako já. Vypadá to, že jich vůbec není taková hrstka, jak jsem si vždycky myslela. Jen jsem se s nimi prostě míjela. Nebudu si stěžovat na školní docházku, zlé děti, učitele, šikanu… Jasně, díky tomu se straním lidí, mám k nim odpor, nevěřím jim. Jenže důležité je ve svých názorech neustrnout. Lidi můžou být i fajn a za svoji minulost jsem vlastně ráda. Díky tomu si dokážu “dobrých lidí” ve svém životě skutečně považovat.

“Člověk, který cestuje s touhou dozvědět se, cestuje přes všechny dálky, hlavně k sobě samému.” (Jan Werich)

Na začátku jsem zmiňovala, jak moc mi cestování dává. Mallorca mi vrátila lásku k terénu, skalám a šplhání, na kterou jsem během života zapomněla i přesto, jak moc jsem tím kdysi žila a milovala to. A Norsko? Norsko mi dalo dar ještě větší. Víru v lidi. Já nemusím být sama! Na světě jsou lidi, se kterými si rozumím, se kterými je mi dobře a kteří to snad mají stejně i se mnou. Nikdo z nás není dokonalý, ale nikdo z nás po tom netouží a bereme se takoví jací jsme a nehrotíme malichernosti.

Děkuju!

 

 

2 komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *