Nemám ráda lidi!

A víte co? Budu upřímná, roky jsem se bránila vyslovit následující, protože si tím člověk ničí karmu, špiní duši, ničí spánek a nervy a podobně, jenže už déle než rok žiji ve městě, pouto s přírodou se vytrácí, mění se mi osobnost (k horšímu) a celkově mi na všem záleží čím dál tím méně. Takže pozor, máme tu velké oznámení:
Nenávidím lidi!!!

Jistě, ne všechny ale určitě větší procento než ostatní.
Nesnáším tu jejich přetvářku, tu snahu ničit, posmívat se a odsuzovat vše co se jen trochu liší. Tu jejich odpornou faleš, pokryteckost, zákeřnost a snahu ublížit ostatním, jen proto že se jim zrovna chce.
Nevím, proč je takový v podstatě každý druhý člověk, kterého potkám. Možná jsem na to prostě jen příliš citlivá a možná mám prostě morálku z doby před sto lety ale já se prostě nedokážu srovnat s tím, že bych někomu ublížila. Že bych někomu křivdila, odsoudila ho aniž by dostal šanci se obhájit, soudila, aniž znala fakta, hrála si na vševědku a nepřipustila, že se mohu plést.
A co mne dneska tak rozparádilo?
Byla jsem na pohovoru. Ve městě se uvolnilo místo učitelky ve společnosti, která se věnuje doučování. Říkala jsem si, že by to mohlo být fajn. Stejně sama doučuji a takhle bych se mohla dozvědět něco nového, získat nové znalosti, zkušenosti a celkově svou práci vylepšit.
Tak jsem jim napsala, vyplnila texty, jejichž výsledek jsem měla dle všech možných předpokladů vynikající (kdykoliv dělám podobné testy dosahuji výsledků, kterých údajně dosahuje jen 5-10% populace apod….)
Takže jsem byla pozvána na pohovor, na ten jsem přišla na minutu přesně, byla jsem uvedena do kanceláře a opět jsem vyplňovala další dotazník v podstatě stejný jako ten předchozí, ale neva.
Pak přišla samotná část pohovoru a to bylo něco!
Seděly tam dvě. Jedna mladá přibližně v mém věku, vedla pohovor a druhá stará zmalovaná maškara dvakrát tak široká jako já seděla bokem.
Už po pár minutách povoru se mi to začalo zdát nějaké divné. Vůbec mi tu pozici nepředstavily, a kdykoliv jsem na něco odpověděla, tak mladá doslova a do písmeně otočila hlavu o 90°na starou a „šklebila“ se na ní. Připadala jsem si jako největší debil a ubožák.
Brzy mi došlo, že zjevně mluvily s někým z fotoateliéru a že se ten někdo postaral o to, aby mě vylíčil v „těch nejúžasnějších“ a hlavně „nejpravdivějších“ barvách. Ale ani to není pro ty dvě omluvou. Musí přece počítat s tím, že jim mohou lhát… a jejich chování bylo doslova a do písmene neuvěřitelně hrubé a sprosté.
Každopádně jsem byla celým pohovorem silně znechucená, pobouřená a rozladěná. Opravdu takové jednání nesnáším a silně se mne dotýká! Rozhodla jsem se, že ani nebudu čekat na „nezavolání“, ale ještě dnes jim napíšu, že práce nesplňuje mé očekávání a že odstupuji z výběrového řízení…
Jediné štěstí, je, že tu práci nepotřebuji. Pokud splním ještě dva předměty, zůstávám studentkou a můžu se plně soustředit na svůj projekt, který pokud klapne (v což doufám) by mne mohl živit.
V jednom jsem se ale dnes opět utvrdila. Už NIKDY nebudu zaměstnancem. Raději se pochlapím a sama budu zaměstnavatelem a ke svým podřízeným se budu chovat slušně, tak jak jsem byla vychovaná než abych musela znovu a znovu zažívat ty samé situace.
A ne, nepřeháním a ne nechápu, proč se mi toto děje tak často, ale i když budeme předpokládat, že je to moje chyba, tak jak moc můžu někoho proti sobě poštvat:
pozdravem – dobrý den
podáním ruky – stisk přiměřený
sednutí na židli – po vyzvání
Takže ano, většina lidí co znám jsou odporní, bezectní ubožáci a vulgární, komerční hroudy podlosti! A já nesnáším ten hnusný Prdelákov, kde žiju už déle než rok, protože většina těhlech namyšlených arogantních ubožáků se koncentruje právě v takových prdelích, které se snaží hrát si na velkoměsto. Zlaté Brno a především Budějky, tam jsem v životě nezažila, aby na sebe lidé v mém okolí byli nějací hnusní apod.

Jak to máte Vy? Taky se s takovým jednáním setkáváte? Odsuzujete takové jednání nebo jste se s tm už smířili?

Poté, co jsem měla několik hodin na vychladnutí, začínám váhat jestli „nenávidím“ není příliš silné slovo. Vidíte, už zase se tomu bráním. Takže ačkoliv to v nadpis pro efekt a Standovi pro radost nechám, ve skutečnosti ustupuji na nesnáším a za tím si už hodlám definitivě stát. Protože zatím co nenávidění bylo napsáno více méně v afektu, nesnášení je věc dlouhodobá. A ne, při setkání to na mně znát není, protože vždy každému dávám šanci, aby mi ukázal jaký je, protože předpojatost je formou nespravedlnosti a křivdy a výše jsem uvedla jaký vztah k takovému jednání mám.
Únor 2016

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *