Osobně o sobě

Nejkrásnější rozchod

Každý rozchod je svým způsobem tragédie. Ta duši rvoucí bolest, když přicházíte o někoho, kdo byl vaší součástí, ty potoky slz, které nemají konce a záchvaty pláče, které si nevybírají a je jim naprosto jedno jestli jste uprostřed obchodu nebo jedete přeplněným autobusem…

A ty myšlenky, které vás přepadají! Vyčítáte si, že jste si dost neužili, nevážili posledního objetí, vzpomínáte na poslední polibek, poslední společný smích a máte jen jediné přání: Alespoň na okamžik se vrátit v čase a prožít pár minut s osobou, kterou jste milovali a ona vás.

A můj rozchod je nejkrásnější v tom, že mě se splnilo nemožné. Mohla jsem se na pár chvil/dní vrátit v čase.

Bylo to VBho objetí, ve kterém jsem brečela, byla to jeho náruč, ve které jsem usínala. Dokonce se mi splnilo i poslední největší přání, které jsem nikdy nevyslovila: Strávit poslední společnou noc s VB a Matýskem. Usnuli jsme s propletenýma rukama v kožíšku Matýska, který se rozvaloval mezi námi. V noci jsem se občas probrala, když se Matýsek přesunul z nohou postele, kde byl stočený mezi peřinami a nacpal se mi do náručí jako plyšáček. Občas v noci některý z nás zvedl ruku a Štěňáka pohladil. Dokonalost!

Možná Vám přijdu, nebo přijdeme oba jako blázni, ale ač se to zdá šílené mně to pomohlo.

Od rozchodu mám pocit, jako bych padala temnou studní. Žaludek se mi svírá strachy z rychlosti pádu, který nemůžu ovlivnit, řvu, až se mi nedostává dechu a mávám kolem sebe rukama ve snaze pád zbrzdit, ale jediný výsledek je ten, že mám ruce plné slizu a plísně, co pokrývá stěny studně a řítím se nekontrolovatelně dál.

Když jsem u VBho a objímá mě, ten pád se na chvíli zastaví a já se můžu párkrát v klidu nadechnout. Možná se to zdá málo, ale v tu chvíli je to všechno. Je to okamžik, kdy alespoň na chvíli nemusím být statečná a kdy můžu na moment zapnout emoce, protože nepadám. V tu chvíli to na mě znovu všechno dolehne a já se zase hroutím… ale jsou to jeho ruce, které mě objímají a hladí ve vlasech, je to jeho hrudník na kterém brečím a jeho vůně, která mě obklopuje…

A takhle pomaličku po kouskách zpracovávám tu strašnou bolest.

 

Mohli jsme se chovat jako blázni, protože jsme oba znali datum, kdy tohle skončí a kdy se naše cesty rozejdou. „Stalo se tak, když sedmý měsíc umíral.“ A přesto jsme se hned následující den zase viděli…

Podle mě je to tak, že nemůžeme být spolu ani bez sebe a ani my sami nedokážeme říct, jak náš příběh definitivně skončí. Možná jednou přijde správný čas a oba budeme na správném místě, kde se potkáme. A možná na nás na našem správném místě v ten správný čas budou čekat úplně jiní lidé. Nevím a jediný způsob, jak tohle přežít je neřešit to a nechat to být aneb jak praví můj přípitek: „ať se stane co se má stát!“

 

A co Vaše rozchody?

Trápíte se? Jste rádi, že to skončilo? Doufáte v návrat? Vzpomínáte?

 

6 komentářů

  • Jana

    Překrásně napsáno. Já v tomto žila dva roky… Nakonec se něco zlomilo, já se zvedla, sbalila kočky a odešla.

    • Antea

      Já z toho mám smíšené pocity. Sice už to tak nebolí a občas dokážu zase cítit radost nebo štěstí, ale pořád je tam podtón smutku – „měli/máme se rádi, proč nám to nefunguje..?“
      Kolikrát si říkám, že už jsem z toho venku, že jsme prostě kamarádi a nic víc. Jenže pak si zavoláme a chvíli si povídáme, jen tak o obyč. věcech a když telefon odkádám jsem spokojená a mám nablblý úsměv…

  • lenka.sro

    Úplně mě to dojalo!
    Já na svůj rozchod už radši ani nevzpomínám, nebylo to po třech letech nic příjemného. Obzvlášť, když vím, že neodolal holce, která kluky trochu víc střídala.. Stalo se to před rokem a teď jsme kamarádi, ale už k němu nic víc necítím. Je to za mnou, čas vážně vyléčí všechno. 🙂

    • Antea

      V tomhle je to u mě jiné. My jsme si nikdy nic tak hrozného neudělali.
      Na jednu stranu mi přijde, že jsme měli všechno (zejména, když čtu příběhy jiných rozchodů), ale na stranu druhou nám muselo chybět něco důležitého, jinak bychom byli spolu doteď…

  • Slušná úchylačka

    Zažila jsem si to dvakrát. Jednou jsem s dotyčným byla 13 měsíců, s druhým 10 let. Vždy tam bylo jen něco drobnýho, ale vážnýho, proč nebylo možný spolu zůstat. Kdybysme spolu zůstali, trápili bysme se navzájem, a to by nás zevnitř zabíjelo oba.

    • Antea

      Uff, nedovedu si představit rozchod po 10 letech, myslím, že to by mě zabilo. Už takhle je to těžké vídat se s VB a být pro sebe „cizí“…. 🙁

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *