Na houpačce

Po událostech poslední doby a především posledních dnů jsem se rozhodla, že je na čase se posunout  dál. VB má totiž pravdu. Nemá ji ani tak v tom, co si myslí ani v tom, co já bych chtěla. Je to něco přesahující veškerou logiku.

Je to můj záchvat úzkosti, při představě, že spolu budeme zase chodit. Na druhou stranu záchvat paniky – bušení srdce a třepání rukou, když zmíní svoji novou kamarádku a možná budoucí přítelkyni mám taky…

 

Naštěstí teď už jsem ve fázi, kdy dokážu tak nějak myslet logicky. Ano, vždy mě rozbrečí, když mi řekne, že myslel, že je to navždy a že mě má rád a nikdy neřeknu našemu vztahu definitivní ne. Vždy si budu v koutku duše představovat třeba jednou. Ale nehodlám na to „třeba jednou“ čekat nadále v slzách. V tuto chvíli za současných podmínek náš vztah prostě možný není, to má pravdu.

Snažím se to nebrat jako definitivní konec jakéhokoliv vztahu mezi námi, ale je pravdou, že poslední tři roky (a od rozchodu jsou to jen 2), ze mě udělaly trosku a takhle to už fakt dál nejde.

 

Pořád tedy s napětím očekávám výsledek pohovoru na zaměstnání na Vesnici a stejným dílem se toho děsím. Když pomineme pro jakou společnost by to byla práce, což je samo o sobě dost děsivé, tak by to pro mě znamenalo uvíznutí na Vesnici… kde žije i VB. A stejně jako jsem to řekla VBmu, říkám to i veřejně. Já se na to, jak tam chodí s jinou holkou a „mým“ psem dívat nehodlám.

Tzn. Plánů mám několik.

Plán A – práci dostanu

Budu pracovat na Vesnici, bydlet tam a zároveň si udržím práci v Praze. Ať žije homeoffice! Za pár měsíců mi to začne lézt na mozek a protože na Vysočině stejně nebudu mít nic, co by mě tam drželo resp. nikoho, vezmu kramle. Zda do Brna či do světa, kdo ví?

 

Plán B – práci nedostanu

V tom případě zústanu v Brně. Budu se tu snažit najít si nové kamarády, začnu konečně využívat výhod toho, že žiju ve městě. Snažila bych se částečně přejít na volnou nohu a najít si práci v Brně, protože, i když mám současnou práci celkem ráda, to dojíždění je skutečný masakr…. Několikrát týdně vstávám ve 4 ráno…

 

Plán C – začnu šílet

Až se dozvím, že VB s někým chodí, odjedu na pár měsíců jako pečovatelka do Anglie, což mě už delší dobu láká, jak z hlediska cestovatelského, tak finančního a především jazykového, protože do teď mě moje angličtina na pohovorech dost vyřazuje.

Počítám prostě s možností, že navzdory tomu, jak se teď cítím volně, mě VBho nová známost tak sebere, že prostě vezmu na nějakou dobu roha. (zejména ve světle toho, že já zřejmě zemřu sama a zapadaná prachem…)
Tzn. Budu pravděpodobně v takovém rozpoložení, že mi nenažene strach ani cesta do neznámé Anglie s mojí angličtinou. Tedy, ona není tak hrozná 🙂 Řekla bych, že se dorozumím v pohodě, jen mám hroznou fobii mluvit anglicky s lidmi u nás, protože jsou zlí a kritizují. Předpokládám, že rodilí mluvčí ocení, že někdo mluví jeho jazykem a chyby přehlédne…

 

No, na tohle je ale ještě celkem čas, původně jsem totiž chtěla psát o něčem úplně jiném.

 

Už delší dobu nosím v hlavě jeden ne-webový projekt a rozhodla jsem se pro první kroky k jeho realizaci. Proto jsem se rozhodla naučit se šít.

Hrozně se na to těším. Šít jsem vždycky moc chtěla umět a konečně tomu tak bude a pak se budu moc pustit do svého projektu!

Podala jsem si přihlášku a už se těším na reportáž a fotky mých prvních kousků. Navíc, i kdybych se v průběhu na svůj projekt vykašlala, tak nová dovednost se určitě neztratí.

Jako další uvažuji o kurzech kickboxu. To už tady bylo před rokem, ale než jsem stihla zase přihlásit, strhla jsem si záda…
Mám slabost pro bojové sporty a kickbox patří mezi moje nejoblíbenější. Sice nesnáším sparingy a účastnit se jich nechci, ale kolové tréninky, postoje techniky kopů a úderů, to je moje 🙂 Třeba si najdu i nové kamarády. (OMG, jak kdyby tu větu napsal prvňák) ale řekl mi to VB a vím to i já – musím si najít kamarády…

V mém případě je to ale dost těžké, protože jsem hodně vybíravá a neuznávám povrchní přátelství. Resp. Ano, ale nic moc mi nepřináší. Pro pocit, že mám přátele potřebuji lidi, kterým věřím a oni věří mě… a já jsem hodně nedůvěřivá…

 

No, bude to zajímavé. Ale skutečnost, že mezi mnou a VB se to už jen těžko může posrat víc je svým způsobem osvobozující. A když nemyslím na to, že by mohl milovat někoho jiného, tak se mi ani netřesou ruce, nebrečím a srdce mi bije normálně a nemám tendence skákat pod metro…

 

Prostě se svůj život snažím až moc řídit a zapomínám na to, že poslední slovo bude mít osud. Vždyť já ani nevím, kde vlastně budu za půl roku bydlet… možností je tolik…. 🙂

2 komentáře: „Na houpačce

  • 21.11.2017 (2:35)
    Permalink

    Tak k těm kamarádům – jednoho v Brně už máš. Sice se lehce zdvojil, ale když by ti nepůsobil problém (citový, já nevím jak bych to rozchodu nesla) dělat jednomu překrásnému kloučkovi tetu, tak na čaj přijede i s maminkou rád!

    A kdybys náhodou emigrovala, což vřele doporučuji, tak budeme ve spojení alespoň online. Ono ta změna „země“ dost hodně pomůže. Člověk jakoby najde sám sebe a jenž něj někdo trošičku jiný. I kdybys tam nezažila žádný románek, vrátíš se zase maličko jiná. Bolest a panika z nové přítelkyně nezmizí. Pořád tu budou. Ale ty najedou budeš mít jinou cenu a budeš se na věci dívat méně drasticky. V tomto,pokud jsme si maličko podobné, mam zkušenost, že to funguje a proto útěk z ČR posvěcuji. Ale pamatuj,ze vždy jde o útěk. Ze tak či tak se vrátíš a budeš těm problémům čelit. Na druhou stranu, jak jsem psala,pokud se zadari, budeš zase o dost silnější jim čelit. Já vždycky byla …

    Svůj poslední útěk jsem ale odložila. I když jsem se z rozchodu s Tomášem po 4 letech fakt hroutila, měla nabídly na práci v Anglii (jinak také nerada mluvím anglicky v Česku) a pak byl v planu i přesun do USA. .. neco mi říkalo, zůstat tady… a nakonec se z toho vyklubal můj manžel. Nedokážu to vysvětlit. Vždy jsem zdrhla velice rychle … a tohle nedokážu vysvětlit 🙂

    Reagovat
    • 26.11.2017 (7:19)
      Permalink

      Moc děkuju 🙂 Tetu bych dělala moc ráda a určitě bych se s váma chtěla potkat. Citový problém jsem sice ze začátku trochu měla, jako u všech miminek, ale vzhledem k tomu, že v mém okolí se jaksi otěhotňovat a rodit nepřestalo, tak jsem o musela rozchodit. 🙂
      Za cca 3 týdny porodí moje 21-letá sestřenice, bude to první pravnouče… Brečela jsem asi měsíc, ale pak jsem to musela vzít drsně a pravdivě: Mně nikdo nebrání mít děti, když na to přijde v podstatě se „můžu nechat zbouchnout“ kdykoliv. To že děti ještě nemám je ve skutečnosti moje volba, protože ačkoliv je chci, tak vnitřně cítím, že ještě nejsem připravená 🙂 Takže vlastně brečím nad sebou a svojí neschopností/nepřipraveností a je to jen trapná sebelítost 🙂

      Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *