Moje realita

Jak se mám?

Je smutné tohle psát na internet, je smutné tohle psát na blog.  Bohužel, VB mi dal jasně najevo, že nemá čas řešit moje problémy a že ho nemám otravovat, brácha byl přímý svědek matčina projevu a nikoho jiného blízkého s kým bych mohla upřímně mluvit nemám.

 

Přijela jsem na týden k matce domů. Musím platit nájem 60 Kč/den. Nesmím si vařit, brát jídlo z ledničky, nesmím si prát a nesmím svítit, hlavu si myju tajně… Většinu dne jsem pryč a když náhodou nejsem většinu času mě tyranizuje např. nečekaným rozražením dveří pokoje, kdy mlčky začne koukat pod postel, do mých šuflat, za skříň… Ne, nejsem feťák, dokonce ani nekouřím…. to jen ona hledá něco kvůli čemu by na mě mohla řičet.

Ptáte se proč sem jezdím? Protože se mi v Brně už nelíbí a ještě se mi nepodařilo sehnat si skutečné vlastní bydlení, bylo už strašně blízko, blíž než kdykoliv jindy, ale nakonec mi proklouzlo mezi prsty a výlet na Vesnici tak je jediný způsob, jak s někým prohodit slovo, protože v Brně třeba několik dní nevyslovím nic jiného  než „dobrý den“ a „nashledanou“.

 

Situace, která vyvolala tento článek je následující. Matka má pravidlo, že se doma může vařit jen jedno teplé jídlo denně, které ani ona sama nedodržuje a dělá bráchovi obědy i večeře.

Brácha si k obědu udělal své oblíbené jídlo, které já nemám ráda a navíc to byla porce jen pro něj. Já jsem si teda uvařila špagety, rozkrájela do nich pá rajčat a mozzarelu. Když na to matka přišla dostala jsem seřváno za snědenou mozzarelu (ale to že mi někdo v ledničce sežral hermelín to ji nezajímá) a pak další salva byla za to, že jsem si uvařila jen pro sebe.(Vařila jsem ze „zbytků“ a bylo toho na jednu malou porci.) To, že brácha si udělal jídlo první, ji nazajímalo, viník jsem jednoznačně já.

K večeři začala bráchovi smažit vajíčka. Zašla jsem za ní, jestli by tam mohla dát o tři víc, že bych si taky vzala. Ne, ona mi nebude vysluhovat. A já sama si vajíčka taky smažit nebudu, protože je drahá elektřina…

 

Takže máme večer, brácha má udělanu teplou večeři a já si můžu namazat chleba s máslem…

Jo a VB se se mnou v podstatě rozešel podruhé,  aniž by jsme spolu chodili, ale to s dneškem nesouvisí a nemám nejmenší náladu o tom mluvit… Nikdy.

 

Takže prostě jen tak přemýšlím, co mám dělat? Už jsem byla vnitřně celkem mrtvá, nic jsem necítila a už to tolik nebolelo, ale matka ve mně vyvolává city – neskutečné záchvaty nenávisti, které vždy vyústí akorát v to, že si vzpomenu na dobu, kdy jsem mohla VBmu věřit a kdy jsem vždy po nějakém matčině výstupu mohla seběhnout 80 m z kopce, schovat se mu do náručí a on všechno zlé zahnal. Kdy jsem měla někoho pro koho jsem byla nejdůležitější na světě.

Teď jsem sama a pokud pro někoho něco znamenám, tak jsem vždy jen jedním člověkem s řady. Nechce se mi žít, protože z toho nevidím východisko. Když mě zradil VB, od kterého bych to nikdy nečekala, může mě zradit kdokoliv… Tak proč se o něco snažit? Vždy mi prorokovali, že skončím sama, nevěřila jsem jim, protože jsem nebyla taková jako říkali, ale vypadá to, že předpověď se naplní…

2 komentáře: „Moje realita

  • 6.10.2016 (18:53)
    Permalink

    Držím pěsti, ať se to zlepší, nebo ať si najdeš bydlen… Prostě přeju všechno dobré! Určitě to zvládneš.

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *