Mít děti je na doživotí

K napsání tohoto článku, mě inspiroval text, který se dnes objevil na titulce. Já s ním totiž příliš nesouhlasím, bloggerka tuto problematiku podala naprosto jednostranným pohledem a já osobně bych pro její blog, použila ještě označení nevyzrálý a ne, není to kvůli tomu, že nechce děti, ale kvůli stylu, jakým píše své články…

Já osobně děti chci, chtěla jsem je vždy a celý život jsem měla děti ráda. Jako dítě jsem prohlašovala, že si je pořídím, hned, jak to bude možné a to, že budu náctiletá matka, prostě řešit nebudu. Moje „mateřské pudy“ naštěstí zbrzdil porod mojí tety, čímž se konečně dostalo do mojí blízkosti miminko. Více než dva roky, jsem k ní jezdila téměř každý den a můj malý bratránek, byl pro mě jako vlastní dítě. Jenže po třech letech se narodil můj další bratránek, se kterým jsme si od narození moc nesedli. Zatímco první bratránek mě zbožňoval takřka od narození, druhý bratránek brečel, jen mě viděl, takže jsme si nikdy nevytvořili žádno silnou vazbu.
Dělit pozornost mezi dvě děti na mě bylo moc, a když se přidaly i osobní problémy a nikdy neustávající řev, který u tety panoval (praktikovali takzvanou americkou výchovu), přestala jsem tam po čase jezdit a dnes se tam ukážu s bídou jednou za měsíc a to ještě proto, že jedu za babičkou a dědou.
Postupem času jsem se rozhodla, že vhodný čas na první dítě je tak těch 25-27 let. Jenže, jak jsem čím dál blíže věku, který jsem určila si říkám: Cože?! Nejsem připravená! Nechci rodit, nejsem schopná se o někoho starat, jsem ráda, že zvládnu sebe…! Chci si užívat život s VB a ne se o něj dělit, v noci chci spát, nechci kojit..! A tohle jsou jen citové důvody, pak jsou tu ty praktické. nemáme peníze, nemáme vlastí bydlení, já nemám ani slušnou práci…
Ale pak je tu druhá strana mince. Přese všechno zastávám názor, že život bez dětí nemá smysl. Proč cokoliv budovat, vlastnit… když nemáte komu to předat. A navíc držet v náručí miminko, cítit tu čistou zvláštní vůni, kterou mají jen malé děti, být pozorována bezelstným pohledem plným absolutní důvěry a pokaždé, když uděláte nějakou blbinu být odměněna blaženým, bezzubým, uslintaným úsměvem a řehtačkovitým smíchem… tomu se nic nevrovná.
Částečně rozhodnutí nemít děti chápu, ale věřím, že spousta těchto rozhodnutí je způsobených nikoliv absencí mateřského pudu, ale spíše strachem ze závazků a odpovědnosti.
Co ale nechápu, je boj mezi zastánci rodičovství a bezdětnosti.
Když někdo nechce děti, tak ať je nemá! Proč rozhořčeně vřískat, že je to sobecké, nevyzrálé, nezodpovědné apod.? Lidi nejsou dokonalí. Každý klade důraz na něco jiného. Pro někoho je prioritou péče o sebe samého, pro někoho je zase nejdůležitější starat se o někoho dalšího. Jedná se o maximálně soukromé rozhodnutí a jsem přesvědčená, že nikdo, koho se to bezprostředně netýká, do toho nemá co mluvit!
Nejsem ale ani zastáncem matek, které považují za nejsvětější poslání svého života, zalidňovat planetu. Jejich jediným posláním je trousit jedno dítě za druhým. Pak unavené a zanedbané a servané, řvou na lidi v šalinách, kteří nevyskočili ze sedaček, jakmile nastoupila i se svojí školkou, nepomohli jí bez vyzvání s kočárkem, zatímco její sbor malých ďáblů vříská na celou soupravu, tluče do oken, matlá je apod., ve frontách očekávají, že budou automaticky puštěny dopředu jen proto, že mají kočárek s miminem a visí na něm tlupa dalších vřískajících trpaslíků….
Ne! Žádný extrém není dobrý. Myslím si, že bezdětní by měli mít ohledy a neremcat, když v autobuse brečí miminko. Miminko, ne čtyřletý spratek, který prostě chce párek v rohlíku. A rodičky by zase neměly očekávat, že to, že mají děti, je opravňuje k nějakým výhodám, rozhodnutí mít potomky bylo jen jejich a nikdo je kvůli tomu na rukou nosit nebude. Je to jejich boj, takže až příště přijdou na poštu, tak pěkně do fronty a tam čekat, dokud se třeba někdo sám od sebe dobrovolně nenabídne, že je pustí před sebe.
Jsem přesvědčená, že kdyby se tak, jak jsem napsala, chovala většina lidí, hádek mezi matkami a dobrovolně bezdětnými by hodně ubylo. A na závěr ještě to nejdůležitější: Ať se každý stará sám o sebe!
Únor 2015

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *