Minulost se opakuje

Nenávidím to stejně jako poprvé!

Jak asi víte, už déle než rok žiju v Prdelákově, trapném městě, které si hraje na velkoměsto, ale ve skutečnosti je to jen díra plná přetvářky, kde se zná prakticky každý s každým.
Co ale nevíte, je to, že jsme se před měsícem a kousek přestěhovali z garsonky, do bytu.
Změna to bylo ve všech směrech k lepšímu, mimo jiné i proto, že byt je v krajní části města cca 1 km od centra a přímo sousedí s polem a rodinnými domky. U oken, co vedou do pole jsem trávívala dost času, měla jsem pocit, že jsem tak o krok blíže přírodě, která mi v Prdelákově příšerně chybí.
S polem také sousedily zahrady RD a poblíž plotů několika z nich, přímo podél cestičky kam se chodí venčit psi, rostlo asi 6 menších bříz.
Při koukání na ně jsem strávila většinu času, kdy jsem byla u okna. Těšila jsem se na jaro až se jim zazelení koruny a při větru budou svobodně povlávat…
Dneska ráno jsem vstala. Zamířila jsem do kuchyně ulovit něco k snědku a ze zvyku jsem mrkla ven. Na poli stál straktor. Zaujata kontrastem zeleného zetoru a pole pokrytého popraškem sněhu jsem přistoupila blíž.
A to co jsem viděla, mi vyrazilo dech.
Všechny břízy ležely. Některé ještě na zemi, jiné na káře zapřažené za traktorem.
Rázem jsem se přenesla o cca 7 let zpět, kdy jsem z oken bytu, ve kterém jsem strávila dětství bezmocně sledovala, jak jsou káceny nádherné břízy, které celou bytovku a garáže obklopovaly. Nebyly to žádné břízí chudinky, ale stromy, které dosahovaly výšky třípatrové bytovky. Byly nádherné, dokonalé a zdravé(!). Jen ony mi pomáhaly přežít to, že bydlíme v bytě, protže mi připomínaly, že příroda a život je všude kolem nás a i z oken bytů ji lze vidět, když venku je.
Když je tenkrát káceli, myslela jsem, že už se z okna nikdy nepodívám. Obrečela jsem to, a kdybych to věděla dřív, podnikla bych kroky, aby se tomu zabránilo, jenže já to nevěděla.
Tenkrát se ve mně cosi zlomilo. S břízami padl i můj pocit domova v tom bytě. Rozhodla jsem se, že tam nezůstanu. A jednou, budu bydlet v domě, ale ne obyčejném. Menší zahrada než 3000m2 mě nezajímá. A na té zahradě bude prostor, kde si vysázím stromy, moje milované břízy, lípy, duby… a jakmile povyrostou budu jim pravidelně chodit říkat, že tady se nemají čeho bát, a že tady jsou v bezpečí. Je mi jedno, jak divně to zní, ale já prostě věřím, že všechny živé organismy v přírodě spolu dokáží na nějaké úrovní komunikovat!
Stromy jsou pryč a já mám depku, protože žiji v zemi, kde si každý může jen tak beztrestně a bez podstatného důvodu pokácet jakýkoliv zdravý strom. Tenkrát nám tvrdili, že břízy jsou nemocné. Viděla jsem je já, viděla je mamka. Ty stromy byly zdravé. Děda dělal celý život v lese a něco nám předal – nemocný strom poznáme! Zajímavé je rovněž, že veškeré dřevo skončilo ve sklepích těch, co je zavraždili pokáceli.
Vážení, je to svinstvo! Je hnusné, že strom, který si desítky let žije na svém místě, tvoří kyslík, kořenovým systémem brání sesutí se meze do silnice, poskytuje domov ptákům a dalším živočichům (celou zimu byly břízy obklopeny sýkorkami, krmítka na oknech byla plná ptáčků peroucích se o slunečnice. Ale společně s břízami zmizely i sýkorky) a pak přijde pár kreténů, jejichž věk nedosahuje ani poloviny věku stromů a zničí je.
f41ca8b7be_102563284_o2
Nikdy mi netvrďte, že břízy nejsou nádherné, tu hádku prostě nemůžete vyhrát. Tohle je jediná fotka, kterou jsem si kdysi vyfotila v opojení tou krásou. Je to pár let od první kácecí fáze, protože přes ty břízy v podstatě nebylo vidět. Tahle byla jedna z těch pár, co tenkrát přežila. Pár let jsme si užívaly pocity zdánlivého klidu, až jsem jednou přišla k oknu a … ona byla pryč (a s ní i všechny ostatní a pocit domova)! Jen mne mrzí, že jsem neměla dost kvalitní foťák, aby se mi podařilo tu krásu pořádně zachytit.

A co VY?

Jak stromy vnímáte Vy? Berete je jako „součást vybavení přírody“, nebo je máte opravdu rádi a jsou pro Vás důležité? Také jste se někdy stali svědky zbytečného a podvodného kácení stromů?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *