Matka samoživitelka

Věšinu života jsem předpokládala, že budu matkou samoživitelkou. Během vážného vztahu jsem si torozmylela a divila jsem se svému bláznovstí a v poslední době jsem se k té myšlence vzhledem k okolnostem vrátila. Až do dneška…

Dneska jsem si vyzkoušela, co to je být na své dítě sama.

Ale  pojďme se na to podívat od začátku:

Naši se rozvedli, když mi bylo 6 let a celý život nás matka vychovávala sama. Přijala jsem to jako běžný model. Když jsem si hrála s panenkama, netvořila jsem rodinu táta+máma+děti, ale máma + děti.

Pak jsem prožila vážný vztah a já si uvědomila, jak strašné by bylo být na děti sama. Ne po finanční stránce, ale především po psychické. Kdo mě obejme a podrží, když budou děti nemocné, kdo se se mnou bude radovat z jejich úspěchů?

Jenže pak jsme se s VB rozešli a nevypadá to, že bych v dohledné době s někým byla. Ne, že by nebyl zájem, pozvání na rande jsem od známého obdržela např. o víkendu. Jenže, já mám tak trochu fobii ze vztahů. Tak trochu hodně. S VB mi to stálo za to to překonat, protože nás pojily roky přátelství a on mě opravdu strašně moc chtěl. I tak jsem ale první půl rok vztahu téměř nemohla jíst, neustále mi bylo zle a zhubla jsem přes 10 kg. Mimo jiné, proto jsem se tak těžko vyrovnávala s rozchodem, nemohla jsem uvěřit, že moje utrpení bylo zbytečné a že bych tím snad měla ještě někdy v životě projí…

Jenže plánuju děti, kdybych měla toho pravého partnera, už bych je zřejmě měla. Jenže nemám ani děti, ani partnera a protože pochybuji, že se ještě někdy nechám od někoho uštvat, asi mi nezbude než se stát matkou samoživitelkou. To přece dám, z mojí matky to sice udělalo magora, ale já to dokážu, vím co mě čeká, dokážu se tomu postavit a zvládnout to. Já to dám!!! Musím!

Byla jsem si jistá, dokud jsem nemusela hlídat Ciri.

Což o to, Ciri hlídám celý poslední půlrok. Jenže teď má velký zánět v uchu a je potřeba jí kapat antb. kapky 2x denně do obou uší. Asi před půl rokem by to nebyl problém. Stačilo podržet nad čumákem piškot, Ciri zaklonila hlavu, káplo se a bylo hotovo. Jenže Ciri začala mít z kapek panickou hrůzu, aniž by se jí cokoliv zlého stalo.

Když jí kape VB tak se sice třese strach jak ratlík, ale sedne si a více méně drží. Jenže VB je teď několik dní pryč a musím kapat já.

Sotva Ciri vidí, že držím kapky, vyděšeně spustí ouška, celá se přikrčí a kouká, kde nechatl tesař díru. Je strachy nepříčetná. Když se jí snažím na místě udržet silou v panice zdrhne, když jí mazlím a dělám jako by nic, jen zmerčí že mám v ruce kapky, vystřelí… Honila jsem ji po pokoji snad hodinu. Zbytečně. Na konci jsem se obě jen třásly a já brečela. Nad svou bezmocí a neschopností. VBho návod zněl praštit jí po prdeli, aby poslouchala. Jenže já toho bezocného vyděšeného tvora prostě uhodit nedokážu. Jenže jí ani neudžím fyzicky. Nedokážu jí pomoc a nevím co mám dělat.

V tu chvíli mi to došlo.

Tohle mě čeká jako matku samoživitelku. Nejen, že mi nikdo nepomůže, ale ani mě nikdo nepodrží, když budu zoufalá a nepodrží ani to dítě, abych ho mohla ošetřit.

V případě Ciri se VB v sobotu vrátí a postará se o to. Navíc se mi podařilo jí do toho horšího ucha ty kapky dostat, když spala. Jenže v případě dítěte v tom budu sama a napořád.

Možná je chyba ve mně, jsem moc měkká, miluju příliš, nedokážu si správně určit priority…

Je hozný pocit nemoc pomoc svým nejbližším. Když vidím, jak to prožívám u Ciri, která je pes a není moje, nedovedu si představit, jak bych to proživala s vlastním, vysněným dítětem.

 

Já prostě nemůžu být na dítě sama, byla bych snad ještě horší než moje matka a dítěti bych zničila život stejně jako ona mě. Potřebuju se o tu starost i radost s někým podělit, sama to neunesu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *