Mallorca

Jedna noc na letišti, dvě pod širákem, první let v životě a cizí chlap… 

Nad tím jestli pojedu, jsem váhala déle než měsíc.
Bylo to pro mě jako sci-fi.
Poprvé letět letadle, být v cizí zemi naprosto závislá na člověku, kterého vidím podruhé v životě, spát pod širákem a vlastně jít úplně do neznáma, daleko za hranice své komfortní zóny. Všichni víme, jak vypadalo moje poslední spacákování. Nakonec jsem řekla „ANO“. Ani nevím proč, ale pocit, že tak je to správně byl neuvěřitelně silný a navíc hranice komfortní zóny je třeba posouvat, jinak člověk zakrní.
Hrozně jsem chtěla začít cestovat, nomádit a jet na Mallorcu se byl ideální začátek. Můj doprovod byl zcestovalá osoba, takže jediný můj úkol bylo zvednout zadek a u Grandu v Brně nasednout na bus do Vídně a pak už se jen nepoblít 😀

Celá situace pro mě byla šíleným způsobem stresující. Postupem let se u mě před cestou a velkou změnou vyvinuly takové stresy, že jsem schopná až zvracet viz naše poslední rodinné Chorvatsko aneb s máti už nikdy víc.
No, ale překážky jsou od toho, aby se překonávaly, navíc Fotograf vypadal dost klidně, takže nebyl důvod očekávat, že by vytvářel stresy nebo se nechal nakazit mýma… 

Nebudu lhát, bylo mi zle, fakt děsně. Ale na rozdíl od dřívějška to po pár hodinách, kdy jsem myslela, že se fakt pozvracím, umřu apod. zklidnilo. Takže to vlastně hodnotím pozitivně. Určitě bude trvat dlouho, než se tohohle zbavím úplně, pokud vůbec kdy. V čem jsem se ale utvrdila, je to, že to musím nechat přijít i odejít a nenechat se rozhodit. Fyzicky jsem ok a problém je u mě v hlavě. Nakonec jsem dogooglila, jak se ten problém jmenuje a že spouštěčem je, jak jinak, stres. Je to sice děsně otravné, pořídila jsem si to na střední škole, ale dá se s tím žít. Prostě to přijmout jako, že to k vám patří, nechat to přijít a ono to odezní. Ale je to dost na nic…

Teď ale pěkně po pořádku, jak to celé probíhalo.

První den – Vídeň

Odjela jsem busem do Vídně, kde na mě už čekal Fotograf. Udělali jsme si procházku Vídní, kde jsme omrkli i posezónní Prátr a nakonec zakotvili na letišti, kde nám ráno v cca 4:30 letělo letadlo přímo na Mallorcu.
Noc jsme strávili na letišti na sedačkách a byla podstatně lepší než jsem čekala .
Hrozně jsem se totiž bála, co moje záda.
Pořád ještě je nemám v pořádku a spaní zkroucená na tvrdých sedačkách je to poslední, co bych s nima měla dělat. Jenže! Na záda jsem brala ohledy dva roky a dál už s tím pokračovat nehodlám. Hodně se to zlepšilo, já se s tím naučila pracovat, ale ani mě nehne se kvůli nim omezovat. Šéf jsem já, ne moje záda!
Jak jsem řekla, tak jsem udělala a záda to přijaly. Až na to, že mi byla děsná zima a byla jsem líná si vytáhnout spacák jsem se vyspala dobře. Někdo mi, když jsem spala zasekl bundu, aby mi nepadala, což bylo hrozně hezké gesto.
Jediné, co mi dělalo starosti byl můj kotník. Moc mu nesedla procházka po Vídni, a už večer mě začal silně bolet a ani do rána bolest nezmizela. Začínalo mě to znervózňovat, věděla jsem, že Fotograf plánuje výstup na nějakou horu, těší se na ní, navíc já docela taky a teď nemůžu skoro chodit. Rozhodla jsem se tím Fotografa nezatěžovat a nohu donutit se podvolit mé vůli, stejně jako záda. Věděla jsem, že jsem stoprocentně špatně nešlápla ani nic podobného a kotník je prostě jen přetažený.

Druhý den – Mallorca, výstup na Puig de sa Rateta

Časně ráno jsme nastoupili do letadla. Z toho jsem měla největší obavy. Ne z prvního letu v životě, pádu letadla apod. Mě trápil ten bezpečnostní rám, kterým jsme museli projít.
Co když budu pípat a nebudu vědět co mi pípá?
Co když si budou myslet, že jsem terorista?
Co když mi budou něco říkat a já jim nebudu rozumět?
Co když…
Byla jsem strachy bez sebe a nervy jsem si táhla za sebou v kyblíku, ale projití rámem zabralo asi minutu a proběhlo bez sebemenších problémů. Ani jsem se nenadála a stále jsem na druhé straně a připadala jsem si jako idiot „čeho jsem se to tak bála?“ 🙂

Samotný let proběhl naprosto v poklidu. Fotograf spal, mě bylo zle od nervů. Koukala jsem z okýnka do Vídeňské tmy, snažila se uklidnit a vnímala, jak se letadlo dává do pohybu. Zrychlovalo a zrychlovalo a já si říkala, jak je to úžasné, že jsem ani nezaznamenala, ten přechod ze země do vzduchu…. A pak jsem najeli na rampu 😀
Když jsme pak už skutečně začali stoupat, byla to nejzábavnější část letu, jako kolotoč na pouti.
Na nejdechberoucnější moment jsem si musela počkat až skoro na samý konec letu. Už jsme se blížili k letišti v Palma de Mallorca, když vyšlo slunce. Ten obraz se nedá popsat. Lidi fotili jako diví a já dokázala jen bez hnutí zírat.

Všude okolo nás, kam jen oko dohlédlo, byly ty nejnačechranější mraky, jaké si dovedete představit. Zalité těmi nejkrásnějšími odstíny růžové a oranžové, celé ozářené zlatou září vycházejícího slunce.

Zpětně mě mrzí, že jsem si neudělala fotku, ale ta by stejně nedokázala tu krásu vystihnout, stejně jako to nedokáže můj popis, ale myslím, že na ten pohled nikdy nezapomenu.

Hned po příjezdu Fotograf zařídil půjčení auta, nakoupili jsme si v supermarketu jídlo a především pití a vyrazili jsme. Ve vzájemné shodě jsme se vyhnuli velkým městům, ani jeden z nás nemá rád davy a vlezlou komerci a zaměřili jsme se na dvě menší kamenná městečka Valldemossu a Deiu.

Prošli jsme je a okoukli domečky postavené z kamene. Mě kotník pořád bolel a ještě mi byla zima, protože ten den se po obloze proháněly mraky a když zrovna stínily slunce, bylo chladno, ale Fotograf se zdál být spokojený. Poté jsme se vydali k hlavnímu bodu dne. Vylézt na horu na horu. Byla jsem ráda, že to budu už mít za sebou, ale zároveň jsem se toho děsila. Byla jsem unavená, hladová (jak mi bylo blbě, tak jsem neměla chuť k jídlu), promrzlá a když  jsem došlápla na kotník, skoro mi vyhrkávaly slzy, ale nechtěla jsem to vzdát. Fotograf hory miluje a kdyby byl výlet bez nich, podle mě by tím pro něj ztratil smysl. Šéfuju já a kotník povolí, s tím jsem se vydala na cestu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vybrali jsme si Puig de sa Rateta s 1 110 m, Fotograf by rád na nejvyšší horu Mallorky, ale to neklaplo, protože tu si zabrali vojáci (a já bych výstup nejspíš nepřežila).
Výstup začal nevinou procházkou podél vysychajícího jezera, kolem kterého rostly staré olivovníky a pásli se ovce a oslíci.

Vypadalo to dokonale. Jakoby se zastavil čas a schoval pro poutníky kousek ráje z dávných časů. Výstup začal pozvolna, ale když jsem viděla tu zdlouhavou cestu okolo a připočítala jsem bolavý kotník, zalobovala jsem, abysme to vzali direkt. Pěkně přímo po svahu vzhůru. Fotograf byl evidentně stejného názoru, protože jsme se vydali terénem nahoru.

Upřímně, bylo to příšerně vyčerpávající. Nezdálo se to daleko, ale asi bylo. Měla jsem hlad, žížu, kotník mě naštěstí přestal bolet hned na první zastávce a byla mi zima, přesto to bylo nádherné. Lezli jsme si terénem mimo cesty, jen proto, že se nám chtělo, stoupali jsme vzhůru, míjeli ovčí a kozí bobky, občas i nějaké to zatoulané zvíře a s každým krokem se nám otvíral hezčí výhled.

Zatímco já jsem už po pár metrech funěla a byla zralá na mrtvici, Fotograf vypadal jako by šel na procházku v parku. Zmítala jsem se mezi pobouřením a obdivem a to samé, když mi k jídlu nabídl rozinky a vodu.
Rozinky?!
Což o to. Já si uvědomovala, jak chytré to je (a že je hodný, že se rozdělí). Kde jinde sehnat tu nejčistší formu životabudiče známého jako hroznový cukr, než v rozinkách? Ale to neznamená, že by mě to nepobuřovalo, potažmo nesralo. Ani nevím proč, prostě jen tak, když mám hlad chci jídlo a ne nějaký zatracený rozinky. Upřímně nikdy bych nevěřila, že když mi hladové někdo nabídne rozinky, přežije to…
Třikrát jsem odmítla, ale nakonec mi nezbylo, než sklapnout a pěkně o ně poprosit. Buď to a nebo v horách bídně zahynout :-D. Byla jsem skutečně hrozně vyčerpaná a tak jsem si ani pořádně neužila tu nejlepší část výstupu k vrcholku, kdy už jsme po kamenech nešli ale doslova šplhali. (Čti: Fotograf to zvládal po dvou, já lezla po čtyřech 😀 )

Nahoře to bylo dech beroucí.

Foukal vítr, já byla zpocená a výhledy mě zase tolik neberou. Ráda se podívám, ale necvrknu si z toho. Co bylo hrozně opojné, bylo ten pocit. Že jsem to dokázala, že jsem tady nahoře a korunu tomu dodal Fotograf, když se natáhl na sluníčko. Tohle je totiž ten správný přístup. Užít si ten moment! Já jsem od matky zvyklá, že nás vyrvala na kopec, tam se půl hodiny lítalo, ocháloaáchalo nad výhledem , řešilo se odkud je co vidět a pak rychle, rychle dolu. Prostě ta chvíle, kdy jsme tam leželi na tom sluníčku byla dokonalá… 

Ono, to se mi hrozně líbilo celou dobu. To, že si Fotograf dělá věci, tak jak je chce bez ohledu na obecné mínění (a taky to, že to jsou přesně ty věci, co chci udělat taky). Sestup dolu už byl pro mě o poznání těžší. Šli jsme z prudkého srázu a chybný krok by znamenal dlouhý krkolomný pár. Šlapali jsme z kamene na kamen, přeskakovali… a zatímco Fotograf vypadal, jak kdyby měl mezi předky kamzíka nebo alespoň nějakou horskou ovci (vážně ten zatracenej chlap byl v naprosté pohodě 🙂 ) můj krok se s každý metrem stával nejistější a kolena rozklepanější, pomalu jsem to přestávala dávat.
Ačkoliv se mi fakt nechtělo přiznávat slabost (i když byla asi očividná) nakonec mi nezbylo než požádat o zpomalení tempa. Verbálně mi bylo vyhověno, ale fyzicky ne nebo jsem to nezaznamenala, protože jsem skutečně byla se silami na nule. Nakonec to dopadlo dle předpokladu, spadla jsem. Měla jsem ale obrovskou kliku, že mi jen podjely nohy po trávě a při dopadu jsem se nezranila. Náraz do ruky (kdysi jsem tam měla těžký úraz) jsem sice cítila pozbytek dne, ale co mě vyděsilo víc, byl ten pocit při pádu, bylo mi to totiž jedno, už jsem opravdu nemohla… Nakonec, o jednu obejitou strž později jsme konečně byli pod kopcem.

Odmítla jsem Fotografovu nabídku, že pro mě dojede autem a v lehkém šoku a totálním vyčerpání jsem cestu dokončila po svých. Mísilo se ve mně spoustu emocí. Absolutní vyčerpání, šok, že jsem to dala, pýcha, adrenalin a úplně obyčejné líbení… To mě pronásleduje do dneška a hrozně ráda bych si podobný výstup zopakovala. (Koukala jsem na Rumunskou Transylvánii, dokonalost. Hrozně bych to chtěla zkusit a taky se vyspat ve stanu nebo pod spacákem v rodišti upírů 😀 )

Dole jsme se najedli a přišel čas na první noc. Poprvé v životě jsem spala venku, jen tak ve spacáku. Byla mi strašná zima, spala jsem s hlavou zapnutou ve spacáku a probudila jsem se promrzlá, navlhlá z venku od rosy zevnitř od sraženého dechu, ale probudila jsem se a měla jsem za sebou svou první noc na Mallorce. Navíc jsem se i celkem vyspala.

Třetí den – moře a rozpálený písek

Další den jsem překvapivě nebyla ani moc namožená a čekal nás odpočinek na pláži. Začali jsme pozorováním východu slunce.

 

Byl jasný den a bylo teplo. Navzdory tomu, že byl konec října, když jsme přišli na pláž, nebyli jsme tam ani zdaleka sami. Zaplavali jsme si v moři a lehli si do rozpáleného písku. Po proklepané noci jsem si nedokázala představit nic lepšího. Písek byl měkoučký, hřejivý, sluníčko pálilo a další širáková noc se zdála být v nedohlednu.

Nakonec nastal čas se přesunout a najít místo na naši druhou noc, poslední na Mallorce. Vybrali jsme si vršek útesů. Vanul tam teplý vítr od vody a šumělo moře, nádhera.

Dali jsme si lahvinku místního pití, povídali si a nakonec šli spát. Sice mi během noci bylo trochu chladno, přesto jsem spala parádně a bez buzení, dokud mě nad ránem neprobudily kroky.

Den čtvrtý – Návrat

Někdo okolo nás chodil!
Děsně jsem se lekla.
Kdo to je?
Co chce?
Je nebezpečný?

Nevěděla jsem co mám dělat, co když se posadím, vyděsím nezvaného návštěvníka a on zaútočí? A podívat se nenápadně jsem bez brýlí nemohla. Nakonec jsem nepřišla na nic lepšího než se nenápadně přivalit k Fotografovi a kopnout ho do kotníku ať se probudí. On má s cestováním zkušenosti a bude vědět, co dělat.
No, Fotografa jsem sice vzbudila, moc jsem ho přitom kopnutí nešetřila, ale nic se nedělo a pak se zdálo, že znovu usnul. Nakonec mi teda nezbylo než sebrat odvahu, posadit se a podívat sama.

Rozespala jsem mžourala okolo sebe, ale nikde nikdo. Přišla jsem si jako idiot a ještě jsem Fotografa naprosto zbytečně nakopla.

Vzmáhajícího se špatného svědomí mě zbavil kopanec nad koleno, který jsem vzápětí obdržela 😀 Evidentně nejsem jediná, kdo se ve spánku vrtí, tak jsem se přesunula zpátky na svojí karimatku a počkala půlhodinku do rána. Pak jsem se vydali na letiště a ve Vídni se naše cesty rozdělili. Já sedla na bus do Brna a Fotograf k sobě domů.

Celkově se mi výlet moc líbil. Bylo to naprosto parádní, uvolněné a svobodné. Dělali jsme si co jsme chtěli (ne teda úplně všechno),a kdy jsme chtěli,  ale i tak to bylo fajn a hrozně ráda bych si to znovu zopakovala.  Jediný blbý na tom, je, že Fotografovi se výlet sice taky líbil, ale do opakovaní se rozhodně nežene tak jako já. Navíc na mém dobrém dojmu z výletu má velký podíl právě on. Kdyby cesta neproběhla v jeho režii a v klidu, tak bych si ji tolik neužila. Takže zatímco Fotografovi nebude činit žádné potíže vyrazit do světa bez mé maličkosti, mě tam bude chybět, protože se mi fakt líbilo, jak to celé pojal.

 

Ať už to s potenciálními dalšími cestami dopadne jak chce, nikdy Fotografovi nezapomenu, že mi dal do rukou klíč. Tím že se mnou tu cestu na Mallorcu podnikl a v podstatě mi ukázal, co všechno jde, mi odemkl dveře. Ne snad, že bych si troufla někde spát sama pod širákem, ale třeba to, že jsem se vydrápala na tu horu a dokonce se mi to i líbilo, pro mě bylo totálně WOW a strašně ráda bych si to s ním zopakovala.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *