Kde má život brzdu?

Nad tímhle článkem přemýšlím už asi týden a pořád jsem nepřišla na to, jak ho napsat. Zajímavé na tom, je, že čím víc tápu nad klávesnicí, tím  více se mi toho děje v životě…

Potkali jste někdy někoho s kým jste měli až nuvěřitelnou shodu v životních postojích, cílech, názorech, plánech apod. ale zároveň jste byli dost odlišní, aby jste měli o čem diskuovat? Já jo! Neuvěřitelný, po VB mi přišel další týpek „na objednávku“, přesně podle toho, co jsem zrovna v životě chtěla….

Nicméně, pokud čekáte nějakou rozhořívající se romanci, tak máte smůlu.  Ano, i já si uvědomuju, že zřejmě dělám velkou chybu, když to toho nejdu… Ale já prostě nemůžu.

Nemůžu! Nejde to!

Každý člověk má v sobě nějaký blok, který prostě schopen překonat a v podstatě ani nechce, protože jen představa, že by do toho, byť jen trochu šťouchl, je tak děsivá, že vyráží dech… Já mám tohle – fobii ze vztahů. Celkem blbý, když můj žitní cíl je šťastná rodina, tzn. já, partner a děti. Ale stačí jen představa, že bych se do někoho zamilovala a dusím se.
Za uplynulý týden, jsem si skoro uhnala astma a žaludeční vředy… Kdyby nebyl Fotograf vzdálený přes půl republiky, tak by to byl fakt průser. Takhle jsem skončila jen s pocuchanými nervy, rozhozeným spaním, bolavými zády kvůli sevřeným svalům a samozřejmě s mega žaludeční neurózou, protože bez ní by to přece nebylo „ono“.
A to mi, prosím pěkně, Fotograf nic neudělal a dokonce se s ním i celkem fajn povídá, a i když bych mu ráda přilípla nějakou mega negativní vlastnost, tak jsem bohužel na žádnou nepřišla. Ale nevzdávám se a zatím mám svojí mantru.

Připouštím, že mu zřejmě trochu křivdím a nedělám to ráda, ale jednak si vážně nejsem moc jistá, co si o tom všem mám myslet (nemám na tyhle věci cit) a druhak mě ta mantra uklidňuje. Zejména ta část s tou vzdáleností.

Jediný posun k lepšímu je ten, že můj odpor s kýmkoliv si cokoliv začínat nesouvisí s VB. Teda svým způsobem jo, nehodlám si nic začínat ani s ním.
Resp. abych (si) to ujasnila:

Polibek s Fotografem jsem blokla i z toho důvodu, že jsem to nechtěla VBmu udělat. Neptejte se mě co, sama nevím. Ale on se taky nevyspal s tou hnusnou blonďatou fuchtlí, která se ho snažila dva roky uhnat. Pak tu samozřejmě je moje vztahová fobie, který by nemohla zafungovat líp, ani kdyby mě Fotograf na místě požádal o ruku. (Přesně, tak se vyjádřil brácha „ty vyšiluješ, jak kdyby tě požádal o ruku.“ ) Ve skutečnosti to, co mi odstartovalo ten šílený vnitřní chaos je to, že já jsem na zlomek vteřiny zaváhala.

Protože, „proč ne?“

Naštěstí to rychle přehlušil vnitřní řev „proč jo?!“ a že přece to všechno s VBm nepošlu do háje, kvůli chlapovi, kterého znám“ cca 15 hodin, ale vlastně vůbec neznám… V té chvíli mi nedocházelo,že s VB už to v tom háji na 99 % je.
Doma jsem to vyprávěla VBmu a zlehka jsem sondovala jestli žárlí. Jako obvykle nic, jen poznámka, že bych do Fotografa rozhodně měla jít, a že se k sobě hodíme.

Jenže, já bych řekla, že po několika dnech, které jsem strávila psaním s Fotografem se to začíná měnit. VB mi přijde až neobvykle milý. Skoro, skoro jako by o mně začínal bojovat. Po třech letech!!! Zřejmě bych teď měla vytrubovat fanfáry, oslavovat a především popadnout příležitost za pačesy. Místo toho je moje nejčastější věta „já budu asi fakt zvracet“, protože je mi neskutečně zle a s každým pohybem čekám, že půjde ven i to málo, co dokážu sníst….

Když se po pár měsících od rozchodu, začalo ukazovat, že návrat se zřejmě nekoná. Upozornila jsem VBho na to, ať si to dobře rozmyslí.Jakmile to (skutečně) skončí, už to znovu nepůjde a nikdy mě znovu nesbalí. Nevěděla jsem přesně, před čím ho varuju, nedokázala jsem to definovat a VB to stejně nebral vážně. A teď je to možná skutečně tady. A já tím znovu odmítám projít. První půlrok (skoro rok) vztahu mi bylo tak neskutečně zle, že jsem nemohla jíst a zhubla přes 12 kgNIKDY V ŽIVOTĚ SE TÉHLE HRŮZE ZNOVU NEVYSTAVÍM! A to nemluvím o rozchodu,  o tom jste tady toho četli víc než dost. VBho jsem milovala ještě dlouho po rozchodu, protože jsem věděla, že jakmile přestanu je konec…

Možná si pořídím na krk, žlutou mašli, kterou mají nosit pejskové, ke kterým se nemáte přibližovat, abyste je nestresovali. To by mi fakt hodně usnadnilo život.

 

Další životní zvraty už jen ve zkratce:

Rozhodla jsem se přijmout v práci v bance. Proč? Protože se doma příšerně nudím, chci mít, kam nosit šaty a být hezká, chci se něco nového naučit a chci si vylít mozek od výše uvedených problémů a na to zabere jen duševní zátěž. S copywritěním samozřejmě nekončím, naopak se těším, až se mi bude lépe pracovat, protože mám vyzkoušeno, že abych byla kreativní a produktivní, potřebuju k tomu nudný a otravný protipól – práci nebo školu. Navíc ta práce bude jen na pár měsíců max. rok. Chci se jen trochu zabavit a až mě to přestane bavit, budu zase volný volnonožec. Nechci přijít o svou svobodu.

Moje dilema jestli Vesnice nebo Brno v tuhle chvíli ukazuje na Prdelákov, protože tam ta banka je. A aby toho nebylo málo zrovna se uvolnila garsonka, kde jsme s  VB rok žili a která významnou měrou pošramotila náš vztah. Přísahala jsem, že už tam v životě nevkročím, ale jinak v Prdelákově bydlení neseženu. Nebo mám jít raději bydlet nedaleko k tátovi a do Prdelákova dojíždět? Dojíždět můžu i od VBho, ale mám plné zuby jeho matky a jeho pokoj je pro nás dva s Ciri příliš malý. Navíc mě VB začal příšerně stresovat stejně jako Fotograf, ale ten je alespoň daleko…

 

 

EDIT: Tak před minutou se ukázalo, že se mi to nezdá. VB se opravdu začal snažit. Já vím, že bych měla mít alespoň trochu radost, tak dlouho jsem na to čekala. Ale já z toho mám takové nervy, že skoro nemůžu psát…

5 komentářů: „Kde má život brzdu?

  • 28.8.2018 (11:47)
    Permalink

    Horší bude, až budeš nešťastná, že se nemůžeš zamilovat. Zamilování samo o sobě přece není žádnej závazek. Můžeš se svobodně rozhodnout, že s ním nic nebude, a jen si užívat ty hezký pocity – zesílený emoce, touhu, větší kreativitu, a nasměrovat to prostě jinam. Ostatně, pokud o tebe fotograf bude bojovat a ty budeš jen odolávat, je to hra, kterou máš ve vlastních rukou. On chce, ty nechceš. Třeba tě přesvědčí, třeba taky ne. Ale to už je jeho problém 🙂
    No a pokud si seš jistá že VB je ten pravý, a tohle jemu vlastně pomůže aby na to přišel taky, tak jen dobře.

    Reagovat
    • 29.8.2018 (10:41)
      Permalink

      Já si nejsem jistá vůbec ničím 🙂 Nevím jestli je VB ten pravý, mám pocit, že se pořád míjíme. Nejde nám to být spolu, i když jsme chtěli. Nevím, jestli by se tohle dalo překonat, nepovedlo se to během 5 let…
      Fotograf je hádanka, takže mi hodně vrtá hlavou. Je neuvěřitelné, kolik toho máme na první pohled společného, ale já na první pohledy moc nevěřím. Na druhou stranu (tohle se ti bude líbit) odvážil se mě hodit oblečenou do vody, což rozhodně upoutalo moji pozornost. Faktem ale je, že se mě sbalit nesnaží a hlavně, že já tím znovu prostě procházet nehodlám. Takže vím akorát to, že nevím nic a pěkně mi z toho hrabe… 🙂

      Reagovat
  • 29.8.2018 (10:57)
    Permalink

    fú tak to máš ťažké. prajem veľa síl v ďalšom boji, ktorý je pre mňa veľkou neznámou. Mimochodom gratulujem k tej práci v banke 🙂 Ak túžiš po tom čo píšeš tak budeš veľmi šťastná keď nastúpiš a zaplní sa ti život takouto činnosťou 🙂

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *